Současné informační prostředí a informační gramotnost

Hlavné články / Main Articles

Abstrakt

Koncept rozvoje lidských zdrojů, celoživotního vzdělávání
a posléze i celoživotního učení provází teorie lidského kapitálu. I když lze
formálně dosažené vzdělání považovat za vcelku spolehlivé přiblížení
lidskému kapitálu, není jeho ideálním indikátorem. Jednou z cest najít
přímější indikátory měření lidského kapitálu je zjišťování tzv. funkční
gramotnosti, která znamená schopnost orientovat se v expandujícím světě informací a
schopnosti využívat těchto informací způsobem, který umožňuje plnou integraci
člověka do společnosti. V příspěvku autorka vymezuje pojmy gramotnost a kompetence,
pozornost věnuje informační gramotnosti z hlediska současného informačního
prostředí. Zmiňuje tzv. klíčové kompetence a v kontextu vyvíjející se
společnosti znalostí se zabývá pojmem vzdělaná osobnost.

Úvod

Žádné století v dějinách lidstva nezaznamenalo tolik
radikálních společenských transformací jako století dvacáté. Jednou z mnoha
společenských přeměn vyspělé části světa byl nástup informační společnosti, i
když tato se v současnosti, sice pozvolně v určitých náznacích, začíná prolínat
do své další etapy vývoje, do společnosti znalostí. Dnes máme k dispozici několik
přístupu k vymezení informační společnosti od technokratických vizí přes
ekonomické, sociologické až ke kulturním. Velice zjednodušeně lze konstatovat, že
jde o koncepci lidské civilizace, kde jsou všechny aspekty života závislé na
přístupu k informacím a kde se informace stává strategickou surovinou. Tato koncepce
zahrnuje nejen technologické aspekty, ale i aspekty sociální, politické, ekonomické.
Postupná informatizace společnosti, tj. průnik informačních technologií a
zavádění informačních systémů do všech oblastí společenského života v takové
míře, že zásadně mění společenské vztahy a procesy, je chápana jako proces na
stejné významové úrovni, jakou byla v předchozí etapě vývoje lidské společnosti
industrializace.

Současné informační prostředí

Informační prostředí je integrální součásti společenského
prostředí a jeho struktura, determinovaná základními společenskými úrovněmi, se
skládá z lidského faktoru, kterým je původce, zprostředkovatel a uživatel
komunikačního procesu, dále jsou to samotné informační a komunikační procesy, v
rámci kterých se uskutečňuji určité informační cíle, zabezpečují se určité
informační toky a vytváří se různé informační produkty, a toto vše zabezpečuje
určitá materiálně-technická základna, kterou tvoří informační instituce,
knihovny, ale i informační technologie a výpočetní technika. A nakonec je potřeba
brát v úvahu časoprostorový rozměr, který určuje směr, rychlost, adresnost či
novost komunikovaných informací. Dnes už není snad potřeba diskutovat o tom, že
nejdůležitějším prvkem informačního prostředím člověk se svými kognitivními a
sociálními aspekty osobnosti, který představuje individuální informační
prostředí.

Důsledkem informatizace je globalizace informačního prostředí a
univerzální dostupnost informací. V tomto kontextu se často zmiňují pojmy exploze
informací a exploze publikací
, které se ovšem běžně zaměňují. Přitom
exploze publikací většinou explozi informací převyšuje, protože tatáž informace
bývá publikována několikrát. Vymětal (2000) v souhrnu uvádí fakta, které
charakterizují současné informační prostředí. V rámci příspěvku je zmíněno
pouze pár základních údajů, které přibližují toto prostředí jak z pozitivní
tak i negativní stránky:

  • Ve světě vychází ročně kolem 70 000 odborných a vědeckých
    časopisů, což představuje 100 000 stránek za den ve více než 65 jazycích;
  • Denně je publikováno 6000-7000 vědeckých článků, přičemž
    počet publikovaných článků se každých 5,5 roku zdvojnásobí;
  • Ročně vychází asi 300 000 odborných monografií, včetně cca 15
    000 sborníků z konferencí;
  • Denně se ve světě přihlašuje zhruba 1000 patentů;
  • Mezi námi žije 80-90 % všech vědců v dějinách lidské
    civilizace, přičemž přírůstek vědeckých informací je mnohem větší než
    přírůstek počtu vědců, kteří je produkují;
  • V USA připadá na 1000 obyvatel 7 vědeckých pracovníků, v
    Japonsku 7,8, v Německu 6, v Česku 2;
  • Na třetinu až polovinu všech publikovaných článků se v
    následujících či volně navazujících článcích nikdy neobjeví odkaz, který by
    nějakým způsobem upozorňoval na informace v nich obsažené.
  • 90 % všech nových informací je obsaženo v pouhých 5 % celkově
    publikovaných prací;
  • 90 % všech odkazů (citací) zahrnuje pouze 1 % otištěných
    článků;
  • Průměrný počet citací na jeden článek je 1,7;
  • Z výše zmiňovaných 70 000 odborných časopisů pouze 152 (0,22
    %) reprezentuje 50 % všech citací a 2000 (2,86 %) pokrývá 85 % citací;
  • Odhaduje se, že až 85 % vědecké literatury je publikováno
    nikoliv pro předávání nových informací, ale pro získání grantů či
    vědecko-pedagogických kvalifikačních stupňů, popřípadě jako určitá forma
    autorovy seberealizace;
  • Průzkum v londýnské knihovně (Urquhart) ukázal, že 52,6 % z
    9120 časopisů nebylo nikdy vypůjčeno, 24,9 % bylo vypůjčeno maximálně 2krát.
    Nejžádanější časopis byl vypůjčen 382krát a 0,66 % časopisů si čtenáři
    vypůjčili 100krát. Polovina všech výpůjček připadla na 0,43 % časopisů a 10 %
    publikací uspokojilo 80 % celkové potřeby;
     
  • Na základě průzkumu se také uvádí, že Library of Congress ve
    Washingtonu má ve svém fondu více než 14 milionů svazků, ze kterých více než
    polovina nebyla nikdy vypůjčena.

Jak údaje naznačují, většina relevantních informací je
soustředěna do několika tisíc článků. Odhaduje se, že vědeckovýzkumný
pracovník ročně prostuduje asi dvě stě článků, abstrakt jednoho článku si
přečte přibližně dvacet lidí a nadpis článku asi pět set lidí. V těchto
souvislostech je potřeba brát v úvahu také kognitivní schopnosti a možnosti
člověka. Padesát tisíc abstraktů aktuálních článků lze prostudovat zhruba za dva
tisíce hodin, což představuje roční fond pracovní doby. Za dvě hodiny
soustředěné práce týdně lze přečíst názvy třech tisíc článků, což ročně
znamená zhruba sto padesát tisíc článků. Je tedy zřejmé, že uživatel odborných
informací, pokud by si chtěl opatřovat a vyhodnocovat všechny relevantní informace
sám, neměl by už čas na další profesní činnosti a aktivity, na přemýšlení a
rozhodování. Z hlediska subjektu informačního procesu, tj. tvůrce,
zprostředkovatel a uživatel informaci
, knihovna má jedinečnou a nezastupitelnou
úlohu zprostředkovatele relevantních informací, snad ještě více než kdykoliv
předtím, v současnosti se mění pouze nástroje a techniky práce. Samozřejmě
není potřeba zdůrazňovat, že se jedná o knihovnu s virtuální koncepcí, jak ji
zmiňuje Vlasák (2005).

V rámci strategických dokumentů a v kontextu informační
politiky Evropské unie je současná společnost obecně vymezená jako společnost, ve
které pochází významné procento podílu hrubého národního produktu z produkce a
šíření informačních produktů a služeb. Jedná se společnost s nejrozvinutějším
průmyslem, kde se ovšem značné procento populace přesouvá do sfér výzkumu a
vývoje, vzdělávání, obchodu a banky. Tyto oblasti tvoří tzv. informační sektor.
Jako každé produktivní národohospodářské odvětví má také informační sektor
svoji ekonomiku. Ta je pak sledována, zkoumána a vyhodnocována s využitím celého
systému nástrojů, s nimiž pracuje moderní ekonomie. Měřítka pro informační
společnost se stanovují následovně:

  • měřítko informační infrastruktury, tj. zabezpečení přístupu
    k informacím;
  • ekonomické měřítko, tj. podíl informačních pracovníků na
    růstu HDP, tedy podíl pracovníků v informačním sektoru;
  • sociální měřítko, kterým je procento informační gramotnosti
    lidí pracujících v informačním sektoru, školství, a také se toto měřítko týká
    toků informací přenesených, zhodnocených a zužitkovaných.

Funkční a informační gramotnost a kompetence

Koncept rozvoje lidských zdrojů, celoživotního vzdělávání a
posléze i celoživotního učení, který má svůj původ ve vyspělých zemích světa,
provází teorie lidského kapitálu založena na analogii mezi investicemi do vzdělání
a do fyzického kapitálu vzhledem k tomu, že jak vzdělání, tak i fyzické náklady
produkují zisk (Mincer, 1958). Vznikem této teorie došlo ke změně vnímání
vzdělání jako pouhé oblasti společenské spotřeby a rozvinula se nová disciplína s
názvem ekonomika vzdělání. Pojetím lidského kapitálu se posléze začali
zabývat i odborníci v dalších vědních oborech, sledován byl vliv investic do
vzdělání na společenské uplatnění a osobní uspokojení, na zdravotní stav
populace, na úroveň kriminality, na sociální soudržnost a na vývoj kultury.

V polovině osmdesátých let dochází k renesanci konceptu a
především v Evropské unii je stále více používán pojem lidské zdroje.
Příčinou zájmu je růst ekonomické nejistoty a krize zaměstnanosti a nakonec i
selhání tradičních způsobů řešení těchto jevů. Vznikající společnost
založená na znalostech, která se musí rychle adaptovat na místní i světové trendy,
akceptuje úlohu vzdělání v rozvoji schopnosti jednotlivců soustavně se učit, být
tvůrčí a sebevědomí, což má dále dopad na jejich kvalitu a flexibilitu na trhu
práce. Tento přístup podporuje také nové netradiční možnosti učení.

Od poloviny devadesátých let je prosazován koncept
celoživotního učení a trendem je větší míra kombinace vzdělávací a pracovní
zkušenosti. Stále více pozornosti je věnováno měření lidského kapitálu,
kde nemalé úsilí vynakládá Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj
(OECD). I když lze formálně dosažené vzdělání považovat za vcelku spolehlivé
přiblížení lidskému kapitálu, není jeho ideálním indikátorem a z tohoto důvodů
se objevila snaha nalézt přímější indikátory lidského kapitálu.

Jednou z cest je zjišťování tzv. funkční gramotnosti,
kterou lze charakterizovat jako schopnost orientovat se v expandujícím světě
informací a samozřejmě i schopnosti těchto informací využívat způsobem
umožňujícím plnou integraci člověka do společnosti. V podstatě se jedná o
schopnost správně porozumět sdělované zprávě, vyjmout z ní relevantní informace,
porovnat a odlišit je od podobných, ale přesto odlišných, a relevantní informace pak
vhodným způsobem použít. Podle Vymětala (2006) má funkční gramotnost několik
složek, součástí je gramotnost literární, tj. schopnost nalézt a porozumět
informacím z textu i uplatnit tvůrčí přístup; dále gramotnost dokumentová,
tj. schopnost vyhledat a využít přesně definovanou informaci a schopnost na ni
adekvátně reagovat, např. vyplnit daňové přiznání či různé další formuláře,
pochopit vypovídací schopnost tabulek, grafů apod.; další součástí je gramotnost
numerická
, tj. schopnost pracovat s čísly, získané výsledky správně
interpretovat, např. výpočet úroků a splátek, interpretace základních
statistických pojmů, a nakonec jazyková gramotnost, tj. schopnost dorozumět se
alespoň v jednom světovém jazyce.

V letech 1994-1998 proběhl rozsáhlý srovnávací projekt
funkční gramotnosti dospělých, kterého se zúčastnilo přes dvacet zemí. Cílem
projektu bylo ukázat, že schopnost lidí aktivně zacházet s informacemi ovlivňuje
životní šance lidí v moderních společnostech a představuje významný zdroj
ekonomického úspěchů jedinců i zemí. Samozřejmě, to, co platí pro člověka jako
jednotlivce, platí i o celých společnostech. Jakkoli to může znít nadneseně, lze
konstatovat, že funkční gramotnost vymezená jako schopnost participovat na světě
informací, se postupně stává dokonce důležitějším předpokladem ekonomického a
sociálního vývoje národů než bohatství jejich přírodních zdrojů. Potvrdilo se,
že vysoká funkční gramotnost je jedním ze zdrojů životního úspěchu. Nejde však
jenom o pocity, funkční gramotnost ovlivňuje i profesní kariéru. Vzestupná mobilita,
tj. změna zaměstnání, která vede ke zvýšení sociálně-ekonomického postavení
nejvíce, souvisí právě s funkční gramotnosti. Nízká funkční gramotnost
představuje velké riziko sestupné mobility, nízkého příjmu nebo přímo ztráty
zaměstnání (Sedláčková, 2009).

V současné době je velmi frekventovaným pojmem informační
gramotnost
. Faktem je, že tento pojem není zatím přesně a definitivně vymezen, a
existuje celá řada nejrůznějších definic v různých oborech. Asi nejčastěji se
setkáme v odborné literatuře s vymezením, že informační gramotnost je už
zmiňovaná funkční gramotnost společně s počítačovou gramotností. Z hlediska
vývoje znalostní společnosti nejvíce vystihující obsah pojmu informační gramotnost
uvedla Komise pro informační gramotnost vytvořená při Asociaci amerických knihoven
(ALA, 1986). Podle tohoto vymezení informačně gramotný jedinec má být schopen
rozeznat, kdy potřebuje informace, umět je vyhledat, vyhodnotit a využít a navíc,
informačně gramotný člověk se naučil, jak se učit, protože ví, jak jsou znalosti
pořádány, je to člověk připravený pro celoživotní vzdělávání, vždy dokáže
najít informace k určitému rozhodnutí či vyřešení úkolu.

S gramotnosti velice úzce souvisí kompetence. Tento pojem
se považuje za nadřazený pojmu gramotnost a ve smyslu souhrnu vědomostí, schopností,
kvalifikace, zručnosti, odborné způsobilosti, kompetence vytvářejí základný
předpoklad pro výkon určité profese. Kompetence v rámci managementu jsou chápany
jako sociálně ekonomický znak vyjadřující rozsah působnosti, dále souhrn
oprávnění a povinností, které jsou svěřeny právnickou formou určitému
jednotlivci nebo organizaci. Evropské standardy manažerských způsobilostí
rozeznávají čtyři základní okruhy kompetencí a to, řízení činností, zdrojů,
lidí, informací, a tři speciální okruhy, kterými jsou řízení energetických
toků, řízení kvality a řízení projektů. Standard každé kompetence je definován
prostřednictvím kritérií výkonnosti a požadavky na znalosti. Mezi základní složky
kompetencí patří osobnostní rysy a vnímání sebe samého, motivace, vědomosti,
dovednosti
a schopnosti.

V souvislosti s rozvojem lidských zdrojů se dnes hovoří o tzv. klíčových
kompetencích
. Jsou to integrované schopnosti a dovednosti, které lze
uplatňovat v rozmanitých profesích i v osobním životě. Usnadňují člověku proces
celoživotního učení a pomáhají mu přizpůsobovat se novým podmínkám. Nejsou
vázány na jednotlivé předměty nebo obsahy učiva. Mohou a musí být osvojovány jak
prostřednictvím velmi rozmanitých vzdělávacích obsahů, tak i v průběhu pracovní
zkušenosti, a mohou být používány v nejrůznějších životních situacích. Jsou
proto často označovány jako přenositelné (transferable) kompetence či dovednosti a
patří sem:  

  • komunikativní dovednosti, tj. schopnost produktivní ústní i
    písemné komunikace, neverbální komunikace, schopnost efektivního naslouchání;
  • personální a interpersonální dovednosti tj. stanovit si a
    realizovat přiměřené cíle, dodržovat zdravý životní styl, pracovat v týmu apod.;
  • schopnost řešit problémy a problémové situace;
  • schopnost využívat při řešení problémů matematických
    postupů;
  • schopnost využívat informační technologie, pracovat s
    informacemi.

Vzdělaná osobnost z pohledu vývoje ke znalostní společnosti

Jak Peter Drucker (2004) zmiňuje, znalosti nejsou neosobní jako
například peníze, nesídlí v knihách, databázích, v počítačových programech, ty
obsahují pouze informace. Znalosti jsou vždy ztělesňovány v určité osobě, určitá
osoba je jejich nositelem, vytváří, uchovává a zdokonaluje je, prakticky uplatňuje a
nakonec určitou osobou jsou vyučovány i studovány, užívány či zneužívány.
Přechod ke znalostní společnosti, kterou tolik dnes zmiňujeme, tak vysunuje osobnost
či jednotlivce do popředí a tento posun klade nové úkol, vyvolává nové problémy,
a také bezprecedentní otázky týkající se představitele společnosti znalostí, tj.
vzdělané osobnosti či vzdělance.

V předcházejících vývojových stupních společnosti měl
vzdělanec úlohu určité dekorace označované výrazem Kultur1.
Ve znalostní společnosti vzdělaná osobnost představuje jistý symbol, je
nositelem společenských norem, určuje výkonnost společnosti, ztělesňuje hodnoty a
postoje společnosti, její přesvědčení. Pokud tedy ztělesněním společnosti
v raném středověku byl feudální kníže, vize je taková, že ve společnosti, v
níž se staly znalosti klíčovým zdrojem, bude ztělesněním společnosti vzdělaný
jedinec. A toto přináší změnu samotného pojmu „vzdělanec“, změnu obsahu toho,
co skutečně znamená být vzdělaným, lze tedy předpokládat, že zásadní otázkou
se stane definice vzdělané osobnosti, protože čím dál více bude čelit vzdělaný
jedinec novým požadavkům, novým úkolů, novým povinnostem. Na toto téma probíhají
v různých akademických kruzích, ale i v komerční oblasti, časté a bouřlivé
debaty. Podstata je, co se dnes vůbec považuje za vzdělání. Není záměrem tohoto
příspěvku detailněji se zabývat různými názory. Jenom velice ve zkratce, objevují
se názory, že nic takového jako vzdělaná osobnost v současnosti neexistuje, další
názory hovoří pouze o vzdělaných osobnostech, co znamená, že každá etnická
skupina, menšina, rasa vyžaduje svou vlastní kulturu a výlučnou vzdělanou osobnost a
nakonec se objevují názory tzv. humanistů, kteří požadují návrat ke „svobodným
uměním“, ke klasikům, podstatou těchto názorů je, velice zjednodušeně řečeno,
že poznání ve svém úhrnu spočívá ve stovce tzv.„velkých knih“.

Pokud tedy se obecně přijímá názor, že jsme v současné době
společnosti založené na znalostech, která má globální rozměr z hlediska financí,
ekonomie, možností pracovní kariéry, technologie, ústředních problémů, ale
především z hlediska informací, tak taková společnost musí mít ve svých
základech pojem vzdělané osobnosti. Taková společnost potřebuje vůdčí skupinu,
která dokáže soustředit místní, partikulární a uzavřené tradice a proměnit je
ve společně sdílenou oddanost určitým hodnotám a vzájemné úcty. Společnost
znalostí ovšem potřebuje vzdělance, který je značně odlišný od tradičního
pojetí. Samozřejmě důležité jsou tradice, moudrost, krása a poznání, jež jsou
dědictvím lidské civilizace, ale mít toto spojení pouze nestačí. Vzdělaná
osobnost musí být schopna aplikovat své znalosti na současnost nebo s jejich
využitím dokonce utvářet budoucnost, bez toho jsou velké a dávné tradice pouhým
sběratelstvím a byla by to pouze hra se skleněnými perlami (Hesse, 1943).
Západní kultura zůstává pro vzdělance základem, znalostí totiž spočívají na
těchto základech, co se týká vědy, nástrojů, techniky, výroby, ekonomie, financí
i bankovnictví západního stylu. Ale bude muset umět ocenit i jiné velké kultury a
tradice, a především musí být v daleko menší míře nepraktický a odtržený od
života. Bude potřebovat stejně tak kultivovanou vnímavost jako schopnost analýzy,
bude muset být připraven žít v globálním světě.

Dalším charakteristickým znakem dnešní vyspělé společnosti,
který Drucker (2004, 2006) nesčetněkrát zdůrazňuje, je skutečnost, že se nejedná
jenom o společnost znalostní, ale také společnost organizací. Většina vzdělaných
lidí bude svých znalostí využívat v roli členů určité organizace. Vzdělaný
jedinec tak musí být připraven současně žít a pracovat ve dvou kulturách, a to v
kultuře tzv. „intelektuála“, který se zaměřuje na slova a myšlenky, a v kultuře
„manažera“, který se soustřeďuje na lidi a práci. Intelektuálové potřebují
organizaci jako nástroj, umožňuje jim uplatňovat jejich specializované znalosti,
jejich techné2. Manažeři
považují znalosti za prostředek realizace cílů organizace. Jak intelektuálové, tak
i manažeři mají pravdu., i když představují protiklady, ale jejich poměr jsou
spíše polarity, navzájem se potřebují. Vědec pracující ve výzkumu potřebuje
manažera výzkumu a manažer výzkumu potřebuje vědce. Jestliže jeden nějakým
způsobem převládne nad druhým, výsledkem je pouze špatný výkon a všeobecná
frustrace. Svět intelektuála se stává světem, kdy každý dělá svou vlastní věc,
ale nikdo nedosahuje hmatatelných výsledků, a svět manažera se mění v ohlupující
byrokracii. Když se tyto dva světy vzájemně doplňují a vyvažují, mohou přinést
tvořivost, řád, naplnění a poslaní. Předpokládá se, že většina lidí bude
skutečně žít a pracovat v obou těchto kulturách současně, a všechny vzdělané
osobnosti by měli být připraveny oběma těmto kulturám rozumět. Podrobně a velmi
zasvěceně o tom píše Senge (2007) v rámci teorie a praxe učící se organizace, kde
zmiňuje základní disciplíny budování takové organizace, kterými jsou osobní
mistrovství, mentální modely, sdílená vize a týmové učení. Drucker (2006) klade
důraz na integritu charakteru a vedení, jehož symbolickým vyjádřením je
rozhodnutí v lidských otázkách
. Právě prostřednictvím charakteru je
prosazována vedoucí role, ten dává příklad a je napodobován. Ve věci charakteru
nelze nic předstírat, nelze lidi oklamat, a to platí především o lidech, kteří
stojí v čele nějaké organizace, protože duch organizace, její identita, kultura,
filozofie se vytváří shora.

Nepředpokládá se, že vzdělaný člověk bude doma v mnoha
vědních oborech, bude mnohem specializovanější, ale co bude charakterizovat
vzdělanou osobnost ve znalostní společnosti, je schopnost rozumět různým vědám3. Přeměna vědeckého poznání ve
znalosti vyžaduje, aby představitelé věd či specialisté převzali odpovědnost za
to, že dokážou být srozumitelní oni sami, a že srozumitelná bude i jejich oblast
poznání, protože vědy je potřeba chápat takové, jaké jsou, a to střízlivé,
přesné, náročné. Žádná královna věd ve společnosti založené na znalostech
neexistuje, všechny vědy jsou stejně hodnotné, všechny směřují k pravdě.

Závěr

Každá organizovaná společnost vychází z určitého pojetí
přirozenosti člověka a jeho funkce a místa ve společnosti. Pojetí lidské
přirozenosti vždy poskytuje pravdivý obraz povahy společnosti. Symbolicky vyjadřuje
základní hodnoty a přesvědčení společnosti tím, že poukazuje na sféry lidské
činnosti, které považuje za společensky prvořadé a rozhodující. Společnost má
smysl jen tehdy, když její účel a ideály mají smysl vzhledem k účelům a ideálům
jednotlivce. Vizi budoucí společnosti znalostí je zlepšení kvality života,
zlepšení efektivnosti činnosti podnikatelských, rozpočtových a společenských
organizací, a nakonec posílení vzájemné soudržnosti lidí i národů. Měla by
vzniknout moudra společnost, která využívá své znalosti a zkušenosti k rozumnému
řešení osobních, profesních, společenských i globálních problémů. Do jaké
míry lze tuto vizi naplnit může být předmětem diskuze, ale stojí za to se o to
alespoň pokusit, i když, jak nás historie informuje, lidem ani národům není vlastní
se chovat moudře.

 

Literatura:

(ALA) Presidential Comittee on Information Literacy:
Final Report
. 1989. [online]. Washington: ALA, 1989. [cit. 2011-09-16].
Dostupné z http://www.ala.org/ala/mgrps/divs/acrl/publications/whitepapers/presidential.cfm

DRUCKER, Peter F. 2004. To nejdůležitější z
Druckera v jednom svazku
. Praha: Mangement Press, 2004. 300 s. ISBN 80-7261-066-X.

DRUCKER, PETER, F. – Maciariello, Joseph. 2006.  Drucker
na každý den: 366 zamýšlení a podnětů, jak dělat správné věci.
Praha:
Management Press, 2006. 431 s. ISBN 80-7261-140-2.

HESSE, Hermann. (2002).  Hra se skleněnými
perlami
. Praha: Argo, 2002. 438 s. ISBN 80-7203-403.

MINCER, J. 1958.  Investment in Human Capital and
Personal Income Distribution
. Journal of Political Economy, 66, 1958, pp. 281-302.
ISSN 00223808.

SEDLÁČKOVÁ, Beáta. Modernizace studijních
možností: e-learning
. 2009. [on-line]. In INFOS 2009. Zborník z 35.medzinárodného
informatického sympózia 27. – 30. apríl 2009. Stará Lesná – Vysoké Tatry.
Bratislava: Spolok Slovenských knihovníkov, 2009. [cit. 13-09-11], s. 159-165. Dostupné
z http://www.infolib.sk/index/podstranka.php?id=1974&lang=sk

SENGE, Peter, M. 2007. Pátá disciplína: Teorie a
praxe učící se organizace
. Praha: Management Press, 2007. 439 s. ISBN
978-80-7261-162-1.

VLASÁK, Rudolf.  2005. Knihy a knihovny dnes a
zítra
. In Knihovny současnosti. Brno: SDRUK, 2005, s. 19-37. ISBN 80-86249-33.

VYMĚTAL, Jan. Současné informační prostředí.
2000. [on-line]. Vesmír, 2000, 79, č. 6. [cit. 13-09-11]. Dostupný z http://www.vesmir.cz/clanek/soucasne-informacni-prostredi

VYMĚTAL, Jan – Diačiková, Anna – Váchová, Miriam.
2006. Informační a znalostní management v praxi. Praha: LexisNexis, 2006. 399
s. ISBN 80-86920-01-1.

 


1 Německé slovo Kultur je
v podstatě nepřeložitelné, jde o určitou směsici respektu a posměchu.

2   Staří Řekové tak nazývali
řemeslné dovednosti a prakticky zaměřená umění. Univerzitní tituly v oborech
techné se v Evropě přiznávají od 13. Století, jedná se o právnické a lékařské
tituly. Kromě Anglie byly na evropském kontinentě brzy společensky akceptované
inženýrské tituly, první z nich byl udělen ve Francii za vlády Napoleona. V historii
evropské společnosti si většina lidí považovaných za vzdělané si vydělávala na
živobytí prostřednictvím techné, jako právníci, lékaři, inženýři, geologové a
také, stále častěji, jako podnikatelé. Pro vzdělance 19. století nebyly různé
druhy techné věděním.  Ale dnes, kdy se obory techné postupem vývoje proměnily
v dílčí vědy či vědní disciplíny, musí být integrovány do celistvého
poznání.

3   James M. Buchanan získal v roce
1986 Nobelovou cenu za ekonomii za své práce aplikující moderní ekonomickou teorii na
politický vývoj a tím zpochybnil všechny předpoklady a teorie, na nichž
politologové po více než jedno století zakládali svou práci.

Zdieľať:
Obsah čísla