Kongnitivní styl a intuice: jeden vhled do informační ekologie

Úvod

Moderní člověk v jednadvacátém století čelí různým výzvám, je pod obrovským časovým i finančním tlakem, zvýšeným stupněm nejistoty a výrazně znásobenou frekvencí změn. Dokonce i zdraví moderního člověka je postaveno na rovnováze pevných pilířů života a vysoké adaptibility spojené se schopností integrovat nové znalosti či informace do funkčního toku svého osobního či profesního života. Není proto divu, že se informační ekologie poslední desetiletí stává ústředním tématem ve výzkumech informační vědy. Jela Steinerová (2009) představuje informační ekologii jako koncept založený na sociálních, kognitivních, afektivních a etických aspektech informačních procesů za předpokladu, že informační ekologie vzniká vzájemným přizpůsobováním člověka a informačního prostředí vytvářením smysluplných výstupů z proudů sdělení. Za základní atributy informační ekologie považuje interakci, kognici, emoce a relevanci. Velice zjednodušeně lze říct, že všichni odborníci zabývající se informační ekologii se snaží zodpovědět otázku, proč technologie nestačí na efektivní zpracování a využívání informací, řeší dvouznačnost významů, zahlcení a přetížení informacemi.

Od analýzy k percepci

Ve svém nástinu koncepcí lidské civilizace Peter Drucker (2004) zmiňuje, že jen velice málo události mělo na civilizaci tak výrazný vliv jako změna základního principu organizace práce, a toto tvrzení historicky dokumentuje zpětně do roku 800 našeho letopočtu.  V tomto přehledu uvádí, že rokem 1945 skončila éra, jejímž modelem byl mechanisticky chápaný vesmír. V roce 1946 byl do provozu uveden první počítač, model ENIAC, co znamenalo počátek nového vývojového směru lidské civilizace, v níž se staly organizačním principem výroby informace. S mírnou nadsázkou lze říct, že počítač je určitým způsobem nejdokonalejším vyjádřením analytického a mechanistického pojetí světa. I když informace jako takové mají skutečně analytický a pojmový charakter, jsou základním principem spíše biologických než mechanických procesu.
Moderní biologie nás učí, že život je vyjádřen v genetickém kódu, to znamená v naprogramovaných informacích. Asi jediná definice reality života, která nevzbuzuje v současném materialistickém založení představy nadpřirozena, tvrdí, že život je hmota organizovaná na základě informací. Ovšem biologický proces nemá analytický charakter, a tak biologické jevy jsou celky, které se nerovnají souhrnu svých částí, na rozdíl od mechanistického jevu, kde je celek roven souhrnu jednotlivých svých částí, takže je možno mu porozumět pomocí analýzy. Informace sice mají pojmový charakter, smysl však nikoli, smysl má charakter percepce.

Percepce podle principu mechanistického světového názoru není vážná věc, omezuje se pouze na jemnější stránky života. V tomto pojetí měla intuitivní charakter a intuice byla považovaná za mystickou a nepostižitelnou. Mnoho jednotlivých vědců její existenci popíralo, i když samotná věda popírala pouze její platnost. Intuici, jak tvrdili analytikové, nelze nikoho naučit, ani v ní vycvičit. Ani v současné době se příliš v těchto přístupech k intuici nezměnilo. Karel Pstružina (2011) uvádí pět přístupu k vysvětlení intuice, kterou obecně pojmenovává vhled v náhlosti, či nějakou specifickou operaci lidského myšlení. Připomíná, že k něčemu takovému dochází jen občas a právě ona občasnost nemá žádná pravidla. Zdůrazňuje, že náhlost vhledu a bezprostřední zření, které nepotřebuje důkaz, je nutné prověřit v následných diskursivních pohybech lidského myšlení. V biologickém vesmíru je percepce středem všeho a je možné nebo spíše nutné ji rozvíjet. Počítač nedokáže dělat nic, co vyžaduje nějaký smysl, a právě proto se vytvářejí expertní systémy. Tyto se snaží obohatit počítačovou logiku a analytický proces o percepce zkušenosti, které jsou výsledkem pochopení určitého úkolu nebo studovaného předmětu v jeho celku.
Současná doba je ve znamení hledání rovnováhy mezi stránkou pojmovou a percepční. I když je potřeba upřesnit, že přechod k percepci začal už mnohem dříve v rámci Gestaltpsychologie.¹ Tato si poprvé uvědomila, že lidé jsou vybavení celostním vnímáním neboli percepci. V současné době ve vládním či podnikovém plánování stále častěji hovoříme o „scénářích“, jejichž výchozím bodem je percepce. A samozřejmě „ekologie“ jakéhokoli druhu znamená spíše percepci než analýzu. V ekologii je třeba vidět a chápat celek, jednotlivé části existují pouze prostřednictvím vnímání celku.

Problémem informací a informovanosti dnes se stává otázka, jaké je správné množství pro určitý úkol jedince či určitou organizaci. V mechanickém systému se většího výkonu dosahuje zvětšením jeho velikosti, větší vstupy znamenají i větší výstupy. V případě biologických systému tato závislost neplatí, protože tam velikost vyplývá z funkce. Z povahy informace dále vyplývá, že nejlepší bude to nejmenší množství. Správné množství je faktorem zajišťujícím nejefektivnější zpracování informací potřebných pro plnění osobních či profesních úkolů a výkon určité funkce. Ovšem v dnešním světě vyspělých informačních technologii se správné množství stává vážným problémem. Svět se stává opět „plochý“ díky informačním technologiím a propojitelnosti.

In-forming: jeden z faktorů zploštění světa

Friedman (2007) uvádí celkem deset faktorů zploštění světa, kterými jsou tvořivost z hlediska propojitelnosti, software pro workflow, uploading, outsourcing, offshoring, dodavatelské řetězce, insourcing, in-forming a steroidy. Samozřejmě dalším dechem dodává, že plochý svět není jediný, že existuje také neplochý svět ubývajících surovin, měnícího se klimatu a poničeného životního prostředí, existuje také duchovní svět lidských náboženství a ateismů. Jde o to, kdo a odkud se dívá. Bezesporu každý z uváděných faktoru zploštění „vyspělého světa“ stojí za zvláštní pozornost, z hlediska kognitivních stylů je v článku zmíněn in-forming.

In-forming je schopnost vybudovat si a používat vlastní osobní dodavatelský řetězec informací, vědomostí a zábavy. Znamená spolupracovat sám se sebou, sám se řídit, posilovat své možnosti, vyhledávat si informace, editovat je, vybírat si zábavu, a to vše bez návštěvy knihovny, kina apod. Je to něco jako individuální obdoba k uploadování, outsourcování, insourcování, k dodavatelskému řetězci a offshoringu. Neobyčejně vysokou celosvětovou popularitu společnosti Google způsobilo to, že se in-forming stal hlavním tématem jejich webových stránek. Dnes v podstatě jedinec předpokládá, že informace, kterou hledá, určitě existuje a je věcí technologů, aby přístup k ní usnadnili, a tak se „proklikal“ k informaci co nejrychleji. Především za velkého přispění filozofie společnosti Google se najednou všechny digitalizované informace dají vyhledat, je to něco jako zlatý důl, ve kterém je možno těžit, i když internet i dnes pokrývá jen zlomek toho, čím lze procházet, kde vyhledávat a čím je možné navigovat. Předpokládá se, že každý jednotlivec bude schopný najít cokoli, kdykoli a jakýmkoli způsobem. Mnoho odborníku v tom vidí možnost, že budou moci věnovat čas a mozkovou kapacitu tomu, co umí nejlépe, a to rozhodně není, někde něco pořád hledat, ale něco budovat a navrhovat, vyvíjet představu o něčem, vytvářet a realizovat svoji představu. In-forming zahrnuje také vyhledávání přátel, spojenců, a spolupracovníků. Podporuje vytváření globální komunity přesahující hranice států a kultur, a tím významným způsobem přispívá ke zplošťování světa.
Z vyhledávání informací se stává osobní záležitost, která dává lidem větší moc než cokoli jiného. Vyhledávání se stává nejdůležitějším projevem moci jednotlivců, kteří používají počítač, pozorují svět a nacházejí přesně to, co chtějí. Ovšem tady je potřeba zdůraznit, že každý jedinec je jiný. Když je umožněno každému získávat informace všemi novými způsoby, samozřejmě, že to přispěje k vyrovnávání hrací plochy, ale vzbuzuje to i vážné obavy. Člověk nikdy neví, jakou elektronickou stopu zanechal v databázích, o nichž předpokládá, že jsou neveřejné, ačkoli se dají prohledat. V plochém světě není kam utéct, kam se schovat, je možné v něm nahlížet pod stále menší kameny. V současné etapě „velevyhledávání“ se stává celebritou každý, protože například úroveň Google informace je stejná, nezná sociální ani vzdělanostní hranice. Na podporu tohoto tvrzení Friedman (2007, s. 176) uvádí výňatek z rozhovoru s Alanem Cohenem, vicepresidentem společnosti Airespace, která prodává bezdrátovou technologii: „Google je podobný Bohu. Bůh je také bezdrátový, všudypřítomný a vševidoucí. Chcete-li se cokoliv dozvědět, zeptejte se Googlu.“

Kognitivní styl a kognitivní strategie

Zmínka o in-formingu ilustruje, jak rychlý je vývoj světa díky lidskému logickému myšlení. Tak rychlý, že s tím většinou nedokážeme držet krok. Lidská schopnost neustále vylepšovat své možnosti patří k přirozenosti druhu Homo sapiens. Od úsvitu své existence se snaží překročit své biologické danosti a tuto možnost má díky svým mimořádným kognitivním schopnostem. Pokud si svým vylepšováním zpočátku pouze kompenzoval nedostatky svého biologického druhu ve srovnání s jinými druhy, vývojem tyto kompenzace začali daleko překračovat limity živé přírody vůbec.

Poznávací procesy vymezují kognitivní psychologové jako procesy zpracování informací. Rozlišují nižší a vyšší poznávací procesy, někdy též hovoří o primární a sekundární kognici. Používají tradiční terminologii, tj. hovoří o percepci, představování (imaginaci), myšlení a dalších, avšak každý z těchto procesů vymezují prostřednictvím nadřazeného pojmu „zpracování informací“. Tuto pracovní orientaci kognitivní psychologie lze charakterizovat jako informační a procesuální přístup (Sedláková, 2004). Procesy zpracovávající informace probíhají paralelně a sériově a spolu interagují. Informační přístup ke studiu poznávacích procesů dovoluje chápat každý tradičně pojatý poznávací proces, např. percepci, jako hierarchizovaný komplex procesů zpracovávajících informace na určité úrovni. Komplex funguje jako celek a nese vlastnosti systému, ve kterém lze vyčlenit subsystémy, které pracují jako moduly, jejichž průběh je vyššími procesy neovlivnitelný, tj. vyšší poznávací procesy dostávají k dalšímu zpracování informace již určitým způsobem předzpracované. Zavedení informačního a procesuálního přístupu otevírá možnost pracovat s řadou nových pojmů a jim odpovídajících termínů.

Jak jedinec vnímá, myslí, pamatuje si a myšlenkově řeší problémy, vyjadřuje tzv. kognitivní styl. Je to termín, který kognitivní psychologie používá, i když předmětem odborné diskuse je i dnes přesný význam tohoto termínu a také, zda se jedná o jednu nebo více dimenzí lidské osobnosti. Kognitivní styl se liší od kognitivních schopností, které se měří tzv. inteligenčními testy, a je klíčovým pojmem v oblasti vzdělávání a managementu. Pokud má student podobný kognitivní styl jako jeho učitel, je šance, že student bude mít pozitivní studijní zkušenost a bude se zlepšovat. Stejně tak členové týmu s podobným kognitivním stylem pravděpodobně budou cítit pozitivněji svoji účast v týmu, aktivněji spolupracovat a podílet se na řešení problému. Kognitivní styly z pohledu zpracovávané problematiky jsou podrobněji rozebrány v příspěvku ve sborníku (Information, 2011).
Nejčastější příčiny zahlceni informacemi pocházejí právě z pracovní oblasti. Moderní technologie s sebou přinášejí nové druhy činnosti a úsporná personální opatření vedou ke zhušťování pracovní náplně. Život v informačním věku přináší sebou záplavu množstvím různých údajů, textů a vzdělávacích materiálů, jsou to kvanta informací, které je nucen člověk zpracovávat. K tomu ještě lze připočítat mnohdy značně regulativní prostředí v některých profesích, kde úřady vyžadují stálý přísun nejrůznějších dat, formulářů a oficiálních zpráv. Soustředit se pouze na jednu věc, a zdárně ji dokončit, je v dnešním světě založeném především na znalostech a vědomostech téměř nemožné. V úvahu je potřeba vzít i skutečnost, že se učíme ovládat nové technologie více méně za pochodu, v čím dál kratším čase. Všechny tyto zmiňované vlivy patří mezi stresory a rizikové faktory současného člověka.

Proces, kterým se člověk snaží vyrovnat se stresovými situacemi, se nazývá coping (Atkinson, 2003). V podstatě se jedná o souhrn všech způsobů chování, které uplatňuje při zvládání mimořádně obtížných životních situací. Může se zaměřit na určitý problém či situaci, která nastala a nalézt způsob, jak změnit nebo, jak se jí v budoucnu vyhnout. Tento proces copingu se nazývá zvládání zaměřené na problém. Strategie řešení problému mohou být nasměrované dovnitř, jedinec mění něco v sobě, místo toho, aby měnil prostředí. Příkladem může být změna aspirační úrovně, nalezení alternativních způsobů uspokojení a osvojení si nových dovedností. Míra úspěšnosti této strategie závisí především na zkušenostech jedince a jeho schopnosti sebeovládání. Druhý proces, zvládání zaměřené na emoce, jedinec používá, aby zabránil zaplavení negativními emocemi, které by mu znemožnily provést určité kroky k vyřešení problému. Tato forma copingu se používá i tehdy, když je problém neovlivnitelný. Kognitivními strategiemi, jak zvládnout negativní emoce, patří dočasné odsunutí problému z vědomí, zmírnění ohrožení změnou významu situace a velmi často zahrnují přehodnocení situace. Jednou z úspěšných strategií je vyhledání emoční opory u druhých lidí. Možná právě proto se dnes klade důraz v profesním životě na týmovou spolupráci lidí, kteří kromě příslušných znalostí dokážou vytvářet sdílenou vizi, mají podobné kognitivní styly, s čím úzce souvisejí mentální modely, tj. modely chápání souvislostí, systémové myšlení a nakonec i Sengem (2007) zmiňované mistrovství, tj. umění zvládnout problémy.

Informační strategie a strategické myšlení

Tvrzení, že mezi tradiční zdroje jakékoliv organizace patří lidé, stroje, materiál, energie, peníze a v posledních dvaceti letech se za nový zdroj považuji informace, které přerůstají ve znalosti, a od těch by měla organizace pokročit k inovacím, není potřeba nijak dokazovat. Na toto téma vychází v současné době dost publikací od různých autorů, například Senge (2007), Drucker (2006), Barták (2008), Vymětal (2006). Informace se odlišují od tradičních zdrojů určitými zvláštnostmi, a to „nespotřebovávají se a neopotřebovávají se“, prakticky je lze bez omezení rozmnožovat a přenášet, hodnotu informace nezvyšuje její množství, dokonce ji může oslabit, a navíc hodnota informace se může během krátké doby dramaticky změnit. Pomocí informací lze řídit a regulovat procesy, které fungují na základním principu, že informace na něco zapůsobí, něco ovlivní, něco uvedou do chodu a samozřejmě, že musí proudit zpět a musí být rozpoznatelné, jaké důsledky zásah měl. Skutečnost je jednoduchá: kdo rozhoduje, potřebuje informace a pokud spolehlivé informace chybí, má rozhodování náhodný charakter. Z toho plynou dva jednoduché závěry, za prvé, informace musí dojít tam, kde se rozhoduje, a za druhé, informace, která není relevantní pro konkrétní rozhodování, není potřebná.
V podstatě toto řeší každá organizace, firma či instituce v rámci své informační strategie. Tato obsahuje specifikaci klíčových informací, přehled uplatňovaných standardů, objem finančních prostředků a dalších zdrojů pro realizaci informační strategie a zásady pro vyhodnocování účinnosti informační strategie. Samotnou strukturu informační strategie tvoří podnikatelská strategie, informační systém, informační technologie a informační management. Podnikatelská strategie, tj. vize organizace, dává smysl a cíl ve středně a dlouhodobém časovém horizontu veškerým aktivitám organizace a zamezuje její živelný a chaotický vývoj. Informační systém ovlivňuje informační prostředí a kulturu v celé organizaci, eliminuje individuální monopoly na informace a umožňuje různá přístupová práva k určitým typům informací. Informační a komunikační technologie jsou způsobem zajištění funkčnosti a realizace celého klasického informačního procesu. A nakonec poslední součást informační management² řeší otázku, kdo, kde, kdy a v jaké formě má informace dostávat. I když je důležité zmínit, že pořád ještě v mnoha organizacích nejde o management informací, ale dat, a „ryzí“ data ještě nic nevypovídají, dokud nejsou patřičně interpretována.

Z hlediska jedince informační management pomáhá zvládat tzv. „informační dilema“. Jedná se o určitou kritickou hranici, od níž se rozhodování začne zhoršovat, jakmile člověk přijímá ještě více informací. Jsou k tomu dva důvody. Tím prvním je, že pro každé rozhodnutí je k dispozici málo času, čím více informací, tím méně času na příjem, zpracování, pochopení a vyhodnocení. Druhým důvodem je, že množství informaci, které jedinec není schopen absorbovat, způsobí obtížnější postihnutí uceleného obrazu řízeného systému, a tím následně způsobí neschopnost rozhodování. Zmíněné dilema nelze odstranit, ovšem lze ho zmírnit určitými opatřeními ve sběru informací, tj. které informace mají být vůbec podchycené a jak, dále v distribuci informací, tj. jak se dostávají informace k těm, kteří je potřebují, a nakonec v porozumění informacím, tj. jak je potřeba informace upravit, aby jim adresát rozuměl.

Zní to sice dost skepticky, ale neexistuje žádný návod na tvorbu dobré strategie jak v profesním, tak i osobním životě. Existuje ovšem soubor principů, které tvoří základ strategického myšlení a je nutné je dodržet, protože, i když se strategie rodí z přání zvítězit, odpovídá také požadavku míry a rovnováhy. Souček (1991) identifikoval celkem třináct principů, které představuji základ tvorby každé strategie. Jsou to princip myšlení ve variantách, princip permanentnosti, princip celosvětového systémového myšlení, princip interdisciplinárního myšlení, princip syntézy exaktního a intuitivního myšlení, princip zpětnovazebního myšlení, princip agregovaného myšlení, princip orientace na špičkové výsledky, princip koncentrace, princip vědomí práce s rizikem, princip myšlení v čase, princip etiky myšlení, princip tvůrčího myšlení. Principy z pohledu zpracovávané problematiky jsou podrobněji rozebrány v příspěvku ve sborníku (Information, 2011).
Strategické myšlení zřejmě nejvíce charakterizuje princip tvůrčího myšlení. Jeho výrazem je přinášení nových, netradičních myšlenek, námětů a řešení, které obvykle vyvolávají nejvyšší efekt. Opět lidská zkušenost ukazuje, že největší přínos vyvolává realizace zcela nových, revolučních myšlenek, nikoliv pouhé zdokonalování dosavadního stavu. Podstata vývoje je taková, že to, co se dnes jeví jako neřešitelný problém, lze v budoucnu vyřešit, a navíc řešení, které nevyvolá žádné problémy, pravděpodobně žádným novým řešením není. Rozvoj každé ideje, realizace projektu, musí mít v čele výraznou osobnost. Základními vlastnostmi stratéga je iniciativa a optimismus, ovšem reálný optimismus založený na hlubokých znalostech, a samozřejmě odvaha a touha angažovat se pro nové myšlenky, udělat něco nového i za cenu osobních obětí.

K tomu, aby se informace nestaly pouhou statistickou záležitostí nebo nepředstavovaly pro stránce technické špičkový slovník naučný, je potřeba něco navíc. Klíčovou roli v otázce přechodu od určitého množství nashromážděných informací k obecně platnému zákonu, který popisuje zkoumanou oblast nebo lidskou aktivitu, hraje intuice (Sedláčková, 1997). Odhaduje se, že člověk má přibližně 20% správnost při svém rozhodování, což znamená, že z pěti rozhodnutí čtyři jsou omyly. Čas na rozhodování je stále kratší, faktorů či různých vlivů, které musíme brát v úvahu, je stále více. Náprava, kterou po nesprávném rozhodnutí provádíme, se stává stále dražším procesem. Za zdroj inspirace v tomto směru lze považovat Japonce, kteří respektují skutečnost, že přemíra informací může vytvářet i bloky, a proto doporučuji před rozhodnutím určitou informační izolaci. Toto je pro evropský civilizační okruh postup poněkud paradoxní, protože zde obecně platí, že člověk k tomu, aby dobře vykonával určitou práci, potřebuje co nejvíce informací.

Závěr

Společnost i organizace založená na informacích vyžaduje, aby každý její člen převzal informační odpovědnost, co znamená předávat správné informace správným lidem ve správný čas. Napětí mezi potřebou kontinuity, potřebou inovace a změny je pro společnost a celou civilizaci zásadní. Charakteristickým rysem inovátora je schopnost chápat jako systém to, co ostatní vnímají jako oddělené, spolu nijak nesouvisející prvky. Jde o úspěšný pokus o nalezení a zajištění té nejmenší chybějící části, která tyto již existující prvky změní. A k tomu je nezbytně nutná intuice a kreativita, které, jako součástí lidské duchovnosti, integrují nejlepší z lidských tradic.

Poznámky:

¹ Německé slovo „Gestalt“ se těžko překládá. Překladovými slovy jsou tvar, útvar, konfigurace, vzorec nebo struktura, z nichž každé vystihuje část významu slova, ale žádný sám nevystihuje přesný význam německého termínu. A tak se Gestalt stal součástí psychologického jazyka (Janoušek, 1999).

² Termín použil poprvé R. S. Taylor v roce 1966 pro ekonomické řešení technických úloh a pro efektivní práci s technickými informacemi.  Na začátku sedmdesátých let minulého století byl použit v souvislosti s hromadným zpracováním dat počítači. V osmdesátých letech minulého století byl chápan jako soustava manažerských doporučení pro postupy aplikace IS/IT. V devadesátých letech minulého století označoval využití prostředků IT pro zabezpečení efektivního dosažení podnikatelské strategie organizace a kvalitní manažerské práce.  Pojetí informačního managementu na počátku tohoto století spojuje primární potřeby manažerských hledisek a ekonomické zajištění informačních procesů.

Literatura:

ATKINSON, Rita L. a kol.  2003. Psychologie. Praha : Portál. ISBN 80-7178-640-3.

BARTÁK, Jan. 2008.  Od znalostí k inovacím: tvorba, rozvíjení a využívání znalostí v organizacích. Praha : Alfa. ISBN 978-80-87197-03-5.

DRUCKER, Peter F. 2004. To nejdůležitější z Druckera v jednom svazku. Praha : Mangement Press,     ISBN 80-7261-066-X.

DRUCKER, PETER, F. – Maciariello, Joseph. 2006.  Drucker na každý den: 366 zamýšlení a podnětů, jak dělat správ- né věci. Praha : Management Press. ISBN 80-7261-140-2.

FRIEDMAN, Thomas, L. 2007. Svět je plochý: stručné dějiny jedenadvacátého století. Praha : Academia, ISBN 978-80-200-1530-3.

INFORMATION Ecology and Libraries: Proceedings of the International Conference, Bratislava 10-12 October 2011. Bratislava : Univerzita Komenského, 2011, s. 87-98. ISBN 978-80-223-3087-9.

JANOUŠEK, Jaromír – HOSKOVEC, Jiří – ŠTIKAŘ, Jiří. Psychologický výkladový atlas. Praha : Academia, 1993. ISBN 80-7066-716-8.

PSTRUŽINA, Karel. 2011.  Pět pokusů o vysvětlení intuice. IN Kognice a umělý život. Sest. Jozef Kelemen, Vladimír Kvasnička, Jiří Pospíchal. Opava : Slezská univerzita. S. 223-230. ISBN 978-80-7248-644-1.

SEDLÁČKOVÁ, Beáta. 2000. Kognitivní styl – strategie přežití v informační společnosti? Vize roku 2019. In Acta Bibliothecalia et informatica 3. Opava : Slezská univerzita. S. 20-33. ISBN 80-7248-9-095-2. ISSN 1211-9466.

SEDLÁČKOVÁ, Beáta. 1997. Informace, věda, život:Quo vadis, homo? In Acta bibliothecalia et informatica 2. Opava : Slezská univerzita. S. 69-77. ISSN 1211-9466.

SEDLÁKOVÁ, Miluše. 2004.  Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie. Praha : Grada Publishing. ISBN 80-247-0375-0.

SENGE, Peter, M. 2007. Pátá disciplína: Teorie a praxe učící se organizace. Praha : Management Press. ISBN 978-80-7261-162-1.

SOUČEK, Zdeněk. 1991. Strategické myšlení. Praha: Economia. ISBN 80-85378-10-8

STEINEROVÁ, Jela. 2009.  Informačná ekológia – východiská a princípy. In Knižničná a informačná veda 22. Bratislava : Univerzita Komenského. S. 7-30. ISBN 978-80-223-2698-8.

VYMĚTAL, Jan – Diačiková, Anna – Váchová, Miriam. 2006. Informační a znalostní management v praxi. Praha: LexisNexis. ISBN 80-86920-01-1.