Podmíněná budoucnost knihoven
Na odbornú nôtu|
Na sklonku minulého roka nás navždy opustil aj u nás na Slovensku dobre známy vynikajúci český vysokoškolský pedagóg a vedec prof. PhDr. Jiří Cejpek, CSc. Ako spomienku na túto významnú osobnosť českého knihovníctva si dovoľujeme uverejniť krátky výťah z jeho publikácie Proměny let devadesátych, kde esejistickou formou zachytáva premeny nielen českého knihovníctva 90. rokov 20. storočia. Úryvky sú vybrané zo záverečnej časti nazvanej Podmienená budúcnosť knižníc. Autor v nej vyjadruje nádej i obavy z ďalšieho možného vývoja odboru v súvislosti s rastúcimi problémami, ktoré prináša vývoj našej civilizácie, vrátane globalizácie. Člověk odjakživa toužil po poznání své vlastní budoucnosti, svého nejbližšího okolí a dnes v souvislosti s propojeností globalizujícího se světa ho přirozeně zajímá další osud celé naší planety. Vyskytuje se však také touha znát alespoň nejbližší budoucnost oborů, s nimiž jsou lidé spjati profesně, svým povoláním, ba často svou láskou k práci, kterou dosud v životě vykonávali. A tak se často setkávám s otázkami: přežije v náporu elektronických zdrojů, internetu a zdokonalujících se masmédií tradiční papírová kniha se svými odvozenými formami jako jsou papírové noviny, časopisy apod.? Přežijí tento nápor současné knihovny? Přežije povolání knihovníka či informačného pracovníka v dnešním pojetí? […] Především je nutno vrátit se k základní myšlence, že zprostředkovatelská společenská funkce je od vzniku písma stabilní a její význam dnes stále roste. To, co je nestabilní, proměnné, jsou prostředky, instituce a profese, které si společnost k zajištění této funkce vytváří. Všimněme si však ještě jednoho jevu, který se uplatňuje např. v našem knihovnictví již od první poloviny 20. století. Tehdy se i u nás začala pod vlivem Západu pozvolna prosazovat jakási samoobsluha čtenáře v podobě tzv. volného přístupu čtenářů ke knihovním fondům. Ten se nejdříve zaváděl ve veřejných knihovnách, dnes usilují také vysokoškolské a jiné odborné knihovny, aby se do volného výběru přesunula co největší část knihovního fondu. Existují i velké knihovny bez velkých skladišť a depozitářů. Když pak nastala ve druhé polovině 20. století éra automatizace knihoven, objevily se automatizované čtenářské katalogy (OPAC), v nichž se čtenáři sami učili vyhledávat příslušné dokumenty. Avšak éra rozsáhlé samoobsluhy čtenářů a uživatelů přišla teprve se zaváděním osobních počítačů (PC), jejich připojení na internet a na jiné databáze. Došlo k vybavování výpočetní technikou nejdříve nejrůznějších pracovišť s propojením na sítě včetně škol a dnes čím dál častěji i domácností. Stále větší část zprostředkovatelské funkce se z institucí přesunovala na pracoviště a do soukromí. Knihovníci začali bít na poplach a nadšenci pro stále se zdokonalující informační technologii věštili brzký konec knihoven. […] Dochází však k něčemu nečekanému. Grafická úprava části knižní produkce jakoby byla stále se zdokonalující výpočetní technikou provokována ke svému dalšímu zušlechťování a u některých publikací dosahuje úrovně dříve nebývalé. To ostatně jen potvrzuje, že vývoj lidské kultury je kumulativní, že staré podoby artefaktů mohou žít společně s novými a že vývoj lidské kultury se děje v jakýchsi vlnách (chtělo by se říci módních), které se po svém vzedmutí zklidní. Předpokládám, že v příštích letech k této problematice mnohé řekne nový obor či nový pohled na informačně komunikační procesy zvaný memetika. […] Když se dnes hovoří a píše o nejbližší budoucnosti knihoven, a to i na četných mezinárodních konferencích, má většina na mysli především instituce poskytující veřejné knihovnické a informační služby, jak tato zařízení označuje český knihovní zákon z roku 2001. Jsem přesvědčen, že tyto veřejně přístupné knihovny, jak je zkráceně budu dále označovat, by mohly v nejbližší budoucnosti nejen přežít, ale mohly by prodělávat značný rozvoj. Také tyto knihovny se ovšem pod vlivem rozvoje informačních technologií a celkových změn informačně komunikačních procesů ve společnosti videtelně mění. Není vyloučeno, že se v důsledku těchto proměn změní i jejich dnes už poněkud historizující označení. Ostatně ve Francii a v mnohých jiných zemích se již označují jako médiatéky. Pokud se specializují pouze na některé druhy dokumentů, hovoří se o filmotékách, fonotékách, videotékách apod. Také mnohé naše knihovny si přidávají ke svému tradičnímu názvu označení informační centrum, informační pracoviště apod. To však není rozhodující. Domnívám se, že tyto veřejně přístupné knihovny zůstanou významnou součástí společenského života za následujících podmínek. Za prvé stane-li se veřejně přístupná knihovna skutečnou demokratickou veřejnoprávní institucí, tj. nepodlehne-li jakékoli stranickosti, ale současně také nezůstane-li ve svých službách lhostejná k základním lidským hodnotám, společenským problémům včetně globálních a k rozporům, které společnost sužují. Jako vhodný příklad jí k tomu může v našich podmínkách sloužit veřejnoprávní rozhlas. Za druhé bude-li schopna účelně využívat všech prostředků informačních technologií, které se jí pro její činnost nabízejí, aniž by přitom opustila dosavadní formy znakově zaznamenaného poznání, tj. především tradiční papírovou knihu. Za třetí dokáže-li vytvořit účelově a esteticky přítažlivé prostředí jak pro soustředěné studium, tak pro tvůrčí setkávání svých čtenářů a uživatelů. Za čtvrté změní-li se výrazně vzdělání těch, kteří budou odpovídat za řízení a kvalitu zejména referenčních služeb těchto institucí. Prakticky to znamená, že veřejně přístupné knihovny budou moci přijímat na klíčová místa odborně vysoce vzdělané knihovníky a platově je příslušným způsobem ohodnotit tak, jak je tomu např. v mnoha vyspělých zemích Evropské unie. V 90. létech 20. a na začátku 21. století vyšla o budoucnosti knihoven velmi rozsáhlá literatura, toto téma se stalo předmětem mnoha odborných setkání. Mezi četnými publikacemi, které vyšly v Evropě, je jedna, která je pro vývoj předvídání na tomto úseku příznačná. Jde o knihu, kterou v roce 2001 vydalo Sdružení veřejných knihoven v Den Haag v Holandsku pod názvem Bibliotheken 2040. De toekomst in uitvoering (Knihovny 2040. Jak nově navrhnout budoucnost). 10 autorů v ní doslova popustilo uzdu své fantazii, aby zaznamenali své představy o tom, jak by mohla veřejná knihovna za 40 let vypadat. A skutečně jde spíše o fantastické představy o budoucnosti veřejných knihoven, než o předvídání jejich dalšího vývoje pomocí vědeckých metod. […] Představuji si knihovníka nejbližší budocnosti jako vzdělaného a kultivovaného partnera, rádce a také učitele čtenářů a uživatelů. Odtud plynou požadavky na jeho vlastnosti, schopnosti a vzdělání. V průběhu zpravidla univerzitního vzdělání musí zvládnout v míře, kterou vyžaduje postupující automatizace, to, čemu se říká “knihovnické řemeslo”. Nejsou to jen informační technologie na takové úrovni, aby je mohl spolehlivě používat, ale aby je také byl schopen učit čtenáře a uživatele knihovny. Jsou to soubory pravidel, předpisů a norem, včetně právních, které ovšem prodělávají v souvislosti s rozvojem informačních technologií značné změny. Knihovník by si měl osvojit komunikační schopnosti, umění naslouchat a porozumět lidem, mít k nim zásadně pozitivní přístup a také porozumět tomu, jak člověk poznává. Nejen znalost nejméně dvou cizích jazyků (dnes především angličtiny), ale i celková vysoká jazyková kultura je nezbytná. A co je vůbec nejnáročnější: orientovat se v rostoucí záplavě dokumentů a elektronických zdrojů. Nejde tu ovšem o encyklopedickou znalost jednotlivých děl, k tomu opravdu dnes slouží slovníky, encyklopedie a příručky najrůznějšího druhu, ale vyžaduje to získat schopnost myslet v širších souvislostech, zvládnutím základů informační vědy si osvojit znalost informačně komunikačních procesů ve společnosti v celé jejich provázanosti a složitosti, porozumět současnému dění ve společnosti. Základy filozofického myšlení by knihovníkovi měly pomoci zejména k tomu, aby získal znalosti o ambivalentních důsledcích používaní informačních technologií na myšlení a chování člověka, na jeho hodnotovou orientaci a na psychiku uživatelů různých věkových kategorií. Společnost s mnohonásobně větší dostupností k informacím, ke znalostem o přírodě, společnosti i o nás samých nevede automaticky ke společnosti vzdělanější, kulturnější, s vyšší kvalitou života, k úspěšnému řešení základního konfliktu mezi řádem Země a řádem lidské kultury. Klíč je třeba hledat ve vědomí, vůli, v duševních a morálních vlastnostech jedinců, zejména pak politiků, kteří nesou za vývoj společnosti největší díl odpovědnosti. Mají knihovny v takovéto budoucí společnosti své místo? Budeme-li chápat výraz “knihovna” jako historický pojem, který lze použít i v podmínkách, kdy jediným zdrojem poznání už zdaleka není jen klasická kniha v kodexové podobě, od níž je výraz “knihovna” odvozen, pak zajisté ano. Vždy tu budou ve společnosti působit instituce, byť zřejmě ve výrazně jiné podobě, než jakou mají dnes, které budou ve svých fondech soustřeďovat moudrost, znalosti, zkušenosti a prožitky, ale také omyly soudobých i minulých generací. Vždy by to však měly být instituce s knihovníky, kteří budou pracovat s vědomím odpovědnosti za rozpínající se oceán potenciálních informací, budou snažit vnášet do něho určitý řád, usilovat o něco prospěšného, varovat před nebezpečími a být ostatním uživatelům tohoto lidskou kulturou vytvořeného bohatství znalostí, zkušeností, příběhů a prožitků vlídnými partnery a rádci. Citované z: Poznámka redakcie: O prof. PhDr. J. Cejpkovi, CSc., sa veľmi podrobne a s pietou písalo v tohtoročnom 1. a 2. čísle e-časopisu IKAROS (www.ikaros.cz). |