Česká informační politika včera a dnes
Hlavné článkyinformačná politikainformačná spoločnosť|
Pojem označovaný u nás už zhruba padesát let souslovím „informační politika“ se v průběhu posledních dvaceti let co do obsahu podstatným způsobem změnil. Jeho uplatňování ještě v době Československa před rokem 1989 znamenalo paradoxně především pokud možno upozadění politiky jako takové a zvýraznění potřeb rozvoje vědy a techniky, totiž vědecko-technické informace. Pod heslem „vědeckotechnická revoluce“ stát mohl, aniž to znamenalo odklon od komunistické ideologie, podporovat (a docela štědře financovat) dovoz jak alespoň základní vědeckotechnické literatury, tak už i počítačové informační databáze ze Západu, jako byly např. (v dnešním názvu) CHEMBASE, INSPEC, COMPENDEX, EMBASE a další, a později dokonce i devizami placené vstupování do hlavních západních databázových center, jako např. americký Dialog či ORBIT nebo západoněmecký systém STN International. Mohla být pro tyto účely dokonce vybudována na tehdejší dobu moderní budova se špičkovým počítačovým, ale také odborným personálním vybavením (Ústřední technická základna čs. soustavy VTEI – ÚTZ v Praze na Žižkově, dnes už ovšem bez tohoto vybavení – a sloužící vládnímu historickému Ústavu zkoumání totalitních režimů). V těchto letech se také u nás prvně začalo termínu „státní informační politika“ užívat. Byly tak označeny velké státní rozvojové, zpravidla pětileté programy v oblasti technického rozvoje (označované jako „SIP“ a členěné na státní výzkumné úkoly a ty ještě na úkoly dílčí), zaměřené na zavádění výpočetní, reprografické a později i telekomunikační techniky do zpracovatelských operací ve vědecko-informačních střediscích a kromě toho částečně i ve vědeckých knihovnách. Jak současná česká informační politika vznikala Předlistopadová Československá státní informační politika, pokud bychom ji pojímali v nejširším slova smyslu, sledovala od první poloviny 70. let (podle příslušného vládního usnesení z roku 1973) kromě „okruhu“ vědeckých, technických a ekonomických informací (VTEI) ještě okruh informací pro státní plán a rozpočet (IPSR) a statistické informace v okruhu označovaném jako sociálně ekonomické informace (SEI). Připomínám to proto, že už třeba na tomto základě lze pochopit, jak zásadně se dnešní pojetí státní informační politiky od ještě relativně nedávné minulosti změnilo. Zcela logicky zmizel okruh centrálního státního plánování, ale naopak se informační scéna v duchu rozvoje moderní demokratické informační společnosti rozvinula na nejméně šest informačních okruhů, kterých se dnes státní informační politika více či méně dotýká. Jak už jsem několikrát psal a také se to v předmětu „Informační politika a informační ekonomie“ na Ústavu informačních studií a knihovnictví (ÚISK) FF UK v Praze učí, jde o informační podporu masmediálního žurnalismu, archivnictví, samozřejmě stále vědy a technického rozvoje, hospodářských aktivit v makro- i mikroekonomických vztazích, také v kultuře, ale zejména dnes v celém spektru společenské správy, a to jak na státní, tak na úrovni místní samosprávy a v neposlední řadě ve vztahu občan – společenská správa a podnikatelský právní subjekt – veřejná správa. Tím se dnešní Česko skutečně začlenilo mezi vyspělé státy Evropské unie (vnímáme páteř její politiky, kterou tvoří programy e-Europe s heslem „information society for all“) a také vnímáme to, co v USA založili v oblasti vládní politiky budování „národní informační infrastruktury“ prezident Bill Clinton a jeho viceprezident All Gore už v první polovině 90. let minulého století. Nebylo tomu tak ale po více než první polovinu prvního desetiletí po „Sametové“ revoluci v listopadu 1989. A lze říci, že se v České republice, po rozdělení společného československého státu, něco jako státní informační politika vnímalo spíše jako relikt socialistické minulosti. Úsilí Klausovy vlády deetatizovat vše, co (bohužel kromě státních bank a zachování neblahého tzv. bankovního socialismu) bylo k dispozici, dopadlo z pohledu neoliberalismu úspěšně. „Neviditelná ruka trhu“ nakonec zlikvidovala informační pracoviště, která byla vázána na technický vývoj v podnicích, které po privatizaci a často následně po vytunelování žádné technické informace nepotřebovaly, ale také velká odvětvová centra, která působila jako informační základna celých resortů, jako byl průmysl, chemie, energetika, sklářství apod. Řada i velkých a významných fondů technických knihoven, mimo jiné např. v plzeňské Škodovce, skončilo ve stoupě. Také původní Ústřední vědeckých, technických a ekonomických informací bylo velmi redukováno. Osamostatnila se Státní technická knihovna, dnešní Národní technická knihovna, a na bázi zbylých úseků (především Ústavu technických a ekonomických informací – UTEIN a ÚTZ) vzniklo Národní informační středisko (NIS ČR). To se výrazně podílelo na informačních podporách podnikatelských aktivit vznikajících malých a středních českých podniků, mimo jiné vyhledáváním partnerů v zemích Evropské unie a také na analýzách pro tvorbu hospodářských strategií státu (zejména pro tehdejší ministerstvo hospodářství). V listopadu 1996 NIS zorganizovalo velmi úspěšné „Fórum EU o informační společnosti“. Konalo se v prostorách Pražského hradu, pod záštitou Evropské komise a prezidenta Václava Havla, s aktivní konferenční účastí studentů vybraných českých vysokých škol (hlavně též tehdejších studentů ÚISK) v telemostu s univerzitami v zahraničí, moderovaném samotným tehdejším komisařem pro telekomunikace a informatizaci EK Martinem Bangemannem, který v té době vytvářel základy moderní informační politiky Evropské unie. Tento počin však nebyl, jak se ukázalo, zcela v souladu s tehdejší vládní politikou. Tehdejší ministerský předseda Václav Klaus se nezúčastnil a NIS bylo následně, z jeho vůle, k 1. lednu 1997 zrušeno. Bez odpovídajících legislativních opatření v oblasti kompetencí bylo se sídlem v už zmíněné budově Ústřední technické základny namísto toho zřízeno nikoli už výkonné informační pracoviště, ale Úřad pro státní informační systém v čele s nynějším předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů Igorem Němcem. Jakkoli se z dnešního pohledu jeví údobí Klausových vlád (1993 až 1998) z hlediska rozvíjení moderní informační politiky téměř rigidní, přesto se díky akademické obci v zemi relativně rychle rozvíjel internet a díky obnovené činnosti Svazu knihovníků a informačních pracovníků vedeného Jarmilou Burgetovou a později Vítem Richterem, ve spolupráci s ministerstvem kultury i s vysokými školami, nastala možno říci renesance českých veřejných knihoven. Byla to nejen celková odideologizace a start doplňování kvalitní literaturou odpovídající tomu, na co jsou čtenáři zvyklí v západních demokraciích, ale byla to zejména v našem knihovnictví do té doby zcela zanedbaná automatizace zpracovatelských procesů. Odborné a vědecké knihovny se navíc staly součástí postupně rozšiřovaného prostoru státem sledovaných a také dotovaných informačních aktivit v zemi. Pod tehdy novým termínem „veřejné informační služby“ byly podnikány i vládní kroky typu vládních usnesení. Bylo to např. už 20. května 1992 usnesení české vlády č. 367 „o koncepci rozvoje Veřejných informačních služeb (VIS)“ ještě v rámci společné federace Česka a Slovenska. Pak uplynuly ještě téměř čtyři roky, než se i v Česku začalo používat standardního termínu „státní informační politika“. 31. ledna 1996 vyšlo vládní usnesení č. 91 „k záměru a postupu výstavby SIS ČR“. Zde se už vláda zabývala konkretizací postupu a náležitostmi vývoje informačních systémů státní správy. Vznikla i v dalších deseti letech vydávaná série „standardů“ pro budování systémů v těchto systémech, a to s garancí příslušné vládní komise (ty pak byly zrušeny Ministerstvem vnitra ČR až v roce 2007). Následně, 19. října 1998, bylo přijato vládní usnesení č. 680 „o zřízení Rady vlády ČR pro státní informační politiku“ s úkolem propracovávat koncepci budování informačních systémů veřejné správy (ISVS). K zásadnímu obratu ve vládní politice, včetně vztahu k úloze státu v rozvoji internetu a jeho prostřednictvím k demokratizaci přístupu občanů k informačním zdrojům, které už byly na této síti dostupné, došlo po pádu Klausovy vlády v roce 1998. Levicově orientovaná česká vláda Miloše Zemana, i když byla zaštítěna tzv. „opoziční smlouvou“ mezi tímto politikem a Václavem Klausem, se navzdory Klausovi a valné části jeho Občanské demokratické strany plně postavila za informační politiku Evropské unie a tudíž za přijetí jejího hesla „budujeme informační společnost pro všechny“. 31. května 1999 vyšlo jako završení této politiky vládní usnesení č. 525 „státní informační politika (SIP) – cesta k informační společnosti“. Už zde bylo definováno 8 prioritních oblastí této politiky:
K tomu je ovšem z dnešního pohledu nutno podotknout, že toto vyhlášení ještě neznamenalo rozhodující obrat v informatizaci společnosti, neboť chybělo široké rozprostranění přístupu k internetu, a to zejména na základních a středních školách a také v malých a středních podnicích, o domácnostech nemluvě. Nicméně základ byl položen a ke skutečně moderní státní informační politice mohla Česká republika na přelomu století přistoupit. Současná česká informační politika Základem každé státní informační politiky je tvorba odpovídající „informační“ legislativy. Také v Česku se modernizace informační politiky začala logicky projevovat v přijímání zákonů, které konečně odpovídaly evropskému informatizačnímu duchu nadcházejícího milénia. Především to byl dlouho sněmovnou projednávaný zákon č. 106/1999 Sb. „o svobodném přístupu k informacím“, určující zákonné povinnosti úřadů a dalších subjektů financovaných alespoň zčásti z veřejných zdrojů (v zákoně označených jako „povinné subjekty“), sdělovat informace o sobě a o své činnosti komukoli, kdo se na to dotáže. V roce 2000 následoval zákon č. 365/2000 Sb. „o informačních systémech veřejné správy“, v jehož důsledku byl na čas zřízen Úřad pro veřejné informační služby. Ten byl pak, už v době koaliční vlády ČSSD, KDU ČSL a tehdy odštěpenecké části ODS, Unie svobody, novelou transformován k 1. lednu 2003 na (opět pouze na čas, jak se už za tři roky ukázalo) Ministerstvo informatiky. Mezitím ale došlo ještě k přijetí dalších zákonů, které znamenaly upevnění principů soudobé koncepce informační politiky, založené na evropských, ale i českých předválečných demokratických tradicích. Náleží sem především po dlouhé době nový „Autorský zákon“ (zákon č. 121/2000 Sb. „o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů“). Po celá 90. léta se zejména díky SKIP, Sdružení knihoven (SDRUK) a Ústřední knihovnické rady při Ministerstvu kultury ČR usilovně připravoval nový „Knihovnický zákon“. Ten byl konečně přijat jako zákon č. 257 ze dne 29 června 2001 „o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb“ a znamenal výrazný posun legislativy, která se týká především veřejných knihoven. Byla zejména posílena jejich informační role, a to nejen ve vzdělávání, ale také v rámci komunální politiky, jako kontaktních míst občana se státní správou a především místní samosprávou, samozřejmě s využitím internetových portálů. Novou informační legislativu doplnil ještě zákon č. 101/2000 Sb. „o ochraně osobních údajů“, v jehož důsledku byl v České republice po vzoru západních demokracií zřízen nezávislý Úřad pro ochranu osobních údajů. Ve značném předstihu před širším praktickým zavedením se podařilo vydat zákon č. 227/2000 Sb. „o elektronickém podpisu“. To už ale i do Čech začala vstupovat Lisabonská strategie Evropské unie, vyhlášená v roce 2000. 9. května téhož roku byl vyhlášen „Akční plán realizace SIP do roku 2002“. V rámci této nové tendence státní politiky bylo v roce 2003 ustaveno Ministerstvo informatiky ČR, jako střešní vládní orgán, garantující státní informační politiku ve všech jejích aspektech. V čele stanul mladý ministr Vladimír Mlynář, původně šéfredaktor významného polistopadového týdeníku Respekt. Od počátku svého krátkého působení usiloval o co nejširší uplatnění internetu ve všech vrstvách obyvatelstva. Dokonce (bohužel neúspěšně) prosazoval snížení daňové zátěže občana, který by si pořizoval výpočetní a telekomunikační techniku spojenou s přístupem na internet. Jeho bezesporu největším úspěchem bylo vybudování dodnes existujícího portálu veřejné správy, odpovídajícího celosvětovým standardům – www.portal.gov.cz. Ve vnitřní struktuře tohoto ministerstva se už také zavedl termín eGovernment, jak byla i nazvána jedna z tří hlavních sekcí ministerstva (mimo to ještě ISVS a elektronické komunikační a poštovní služby). Jistého pokroku bylo zaznamenáno a také dosaženo v integraci datových zdrojů vytvářených už v 80. letech minulého století na úrovni vládních orgánů, a to jednak o občanech na tehdejším ministerstvu vnitra a jednak o organizacích na Státním statistickém úřadu ČSSR. Už od první poloviny 90. let se v rámci koncipování souboru veřejných informačních služeb snažily české vády sjednotit a standardizovat základní údaje o významných objektech tak, aby je bylo možné v různých databázích, jimiž ministerstva disponovala, jednotně vyjadřovat a také vzájemně přejímat. Ministerstvu informatiky ČR se pak do poloviny prvního desetiletí tohoto století podařilo oficiálně zavést první ucelenou soustavu „základních státních informačních registrů“ ISVS. Byly to: ZRO (základní registr obyvatel), ZRES (základní registr ekonomických subjektů) a ZRUIN (základní registr územní identifikace a nemovitostí). Zřejmě nejvýznamnějším krokem MIČR bylo vydání strategického a koncepčního dokumentu „Státní informační a komunikační politika – eČesko 2006“. K vypracování této koncepce přistoupila vláda také vzhledem ke vstupu České republiky do Evropské unie a přihlásila se logicky k evropskému akčnímu plánu eEurope 2005: „Informační společnost pro všechny“. Následoval projekt „Internetizace knihoven“, do něhož se už v dubnu 2007 zapojilo 3 362 z celkového počtu 6 087 evidovaných knihoven. Realizace přípojek byla podmíněna zájmem a technickou připraveností knihovny. Často se stávalo, že knihovna sice měla přípojku, ale neměla potřebné technické vybavení, jelikož vybavení musí zajišťovat zřizovatel knihovny, zpravidla obecní, městský či krajský úřad. Červen 2007 byl poslední měsíc, kdy si knihovny o připojení mohly požádat s tím, že u těch, které se stačí do konce roku 2008 přihlásit, bylo přislíbeno, že bude jejich připojení hrazeno ze státního rozpočtu až do roku 2015. V roce 2006 se ujala moci vláda středopravé koalice vedená Mirkem Topolánkem z ODS ve spolupráci s KDU ČSL a Stranou zelených. Ta Ministerstvo informatiky ČR v roce 2007 zrušila. Jeho informatizační záležitosti (kromě pošt a telekomunikací, převedené na Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR) převzalo Ministerstvo vnitra ČR. Tím ovšem oproti nepříliš silnému informatizačnímu ministerstvu, patřícímu dříve nejslabší koaliční straně, došlo k významnému posílení aktivit budování e-governmentu silovým ministerstvem, patřícím nově nejsilnější vládní straně, navíc ještě pod vedením mladého, velmi aktivního ministra Ivana Langera. Tomu se, i když vláda nedokončila mandát (nepřestála hlasování o nedůvěře v roce 2009), podařilo vytvořit nosný základ skutečně soudobé, evropsky orientované státní informační politiky. Vládou a parlamentem hladce prošla jak významná usnesení, tak i zákony, které dnes platí a vytvářejí relativně progresivní prostředí pro vstup občanů i podniků do veřejných informačních služeb státu. Usnesením vlády č. 293 ze dne 28. března 2007 byla zřízena Rada vlády pro informační společnost, pod jejíž koordinací byla 20. července toho roku založena síť veřejných pracovišť „Czech POINT“ (podací, ověřovací, informační národní terminál). Ta poskytují občanům vesměs bezplatně výpisy z katastru nemovitostí, obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, rejstříku trestů, trestných bodů motoristů a z insolvenčního rejstříku. 1. července 2008 nabyl platnosti zákon č. 300/2008 Sb. „o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů“ („eGovernment Act“¨), na jehož základě vznikl celostátní systém elektronické korespondence úředních spisů všeho druhu, komunikovaných mezi právními osobami, ale otevřený i pro jednotlivé občany, neboli „Systém datových stránek“ (ISDS). Principem je vytvoření speciálních korespondenčních elektronických schránek s jedinou, všemi úřady i ostatními účastníky systému registrovanou internetovou adresou, do kterých je zasílána veškerá úřední pošta s tím, že jakmile je na danou adresu elektronicky odeslána, znamená to pro odesilatele také potvrzení jejího doručení (např. soudní obsílky, faktury atd.). Nejpopulárnějším projektem Langerova ministerstva, v němž přechodná „úřednická“ vláda Josefa Fischera v letech 2009 až 2010 pokračovala a který současná, pravicová koaliční vláda (ODS, TOP 09 a Věci veřejné) Petra Nečase rozvíjí, se stal završující systém české elektronické veřejné správy, nazvaný „eGON“. Jeho symbolem je figurka (obr. 1), představující e-Government jako živý organismus s tím, že jeho „životní funkce“ zajišťují: I. Prsty: Czech POINT – soustava snadno dostupných kontaktních míst II. Oběhová soustava: KIVS – Komunikační infrastruktura veřejné správy, zajišťující bezpečný přenos dat III. Srdce: Zákon o eGovernmentu – zákon o elektronických úkonech a autorizované konverzi č. 300/2008 Sb. IV. Mozek: Základní registry veřejné správy – bezpečné a aktuální databáze dat o občanech a státních i nestátních subjektech
Obr. 1 eGON – symbol českého eGovernmentu
Tento komplex elektronické komunikace v rámci eGovernmentu spolu s příslušnou legislativou lze hodnotit jako relativně úspěšný předpoklad přibližování státní informační politiky České republiky politice vyspělých evropských demokracií. Lze říci, že se rozvíjí i navzdory řadě nepovedených dřívějších i současně probíhajících projektů, jako např. INDOŠ (Internet do škol) nebo IZIP ve zdravotnictví. Jejich komentování by už ale přesahovalo prostor věnovaný tomuto přehledu.
Literatura Czech POINT a nemusíme lítat po všech čertech. Magazín Egovernment [online]. 2008, roč. 2008, č.1 [cit. 2009-10-11]. Dostupný z WWW: http://www.egovernment.cz/archiv/PDF%201-08/4.pdf HANDL, Jan. Lupa : server o českém internetu [online]. 2007. c1998-2010 [cit. 2009-09-11]. HERUDEK, Michal. Jak se rodil a co přináší eGovernment Act. Veřejná správa, 2008, č. 20, s. 15-19. LIDINSKÝ, Vít. Elektronické služby eGovernmentu. Veřejná správa, 2008, č. 7, s. 16-17. ISSN 1213-6581. MVČR. CzechPOINT [online]. c2010 [cit. 2009-10-10]. Aktuální statistiky. Dostupné z WWW: <http://www.czechpoint.cz/web/?q=node/424> Nárůst pracovišť CzechPOINTU [online]. [cit. 2009-10- 10]. Dostupné z WWW: <http://www.czechpoint.cz/web/?q=node/424> Služby nabízené organizacemi veřejné správy ČR občanům 2007 [online]. [cit. 2009-11-08]. Dostupné z WWW: Struktura pracovišť CzechPOINTU [online]. [cit. 2009-10-09]. Dostupné z WWW: <http://www.czechpoint.cz/web/?q=node/424> ŠTĚDROŇ, Bohumír. Úvod do eGovernmentu v České republice: právní a technický průvodce. 1. vyd. Praha : Úřad vlády České republiky, 2007. 172 s. ISBN 978-80-87041-25-3. ŠVEC, Petr. E-government v ČR, jak to s ním doopravdy je?. In ITBIZ [online]. S.l. : S.l., 2010 [cit. 2010-09-12]. VLASÁK, Rudolf. Informační společnost na skok v Čechách. In INFOCUS. – Roč. 2 (1996), č. 10, s. 206-207. ZÁLIŠOVÁ, Irina. Cesty k eGovernmentu. Veřejná správa. 2008, roč. 19, č. 7, s. i-iii: il. ISSN 1213-6581. |
