Interoperabilita v prostředí českých knihoven

Článek v krátkosti ukazuje, v jakých směrech se v České republice rozvíjí vzájemná spolupráce knihoven, zejména na technologické úrovni. Ukazuje vedoucí úlohu Národní knihovny ČR a její nejvýznamnější projekty, které zcela změnily pracovní postupy a zefektivnily mnoho knihovnických procesů. Přibližuje projekt budování souboru Národních autorit, který přináší do knihovnické praxe tolik potřebné jednoznačné identifikátory autoritních údajů, a projekt Jednotné informační brány, který nabízí koncovým uživatelům rozhraní integrující katalogy knihoven s elektronickými databázemi a zároveň nabízí systém pro přebírání bibliografických záznamů. Blíže seznamuje s interoperabilitou a technologiemi v ČR nejvíce používanými – s paralelním vyhledávačem MetaLib v návaznosti na AKS a další informační systémy používané v knihovnách.

Úvod

Rádi bychom v této úvaze shrnuli, jakých úspěchů (ale i neúspěchů) bylo dosaženo v posledních několika letech na poli interoperability v českých knihovnách. Interoperabilita je v různých kontextech chápána odlišně, proto nejprve vysvětlíme, co tímto pojmem budeme v tomto pojednání rozumět.

V softwarových systémech se interoperabilitou rozumí schopnost různých programů vyměňovat si data (prostřednictvím třeba i komplikovaných rozhraní), číst a zapisovat soubory ve stejných formátech a komunikovat pomocí stejných protokolů. Navíc by měla být splněna podmínka, že vzájemná komunikace mezi systémy je pro uživatele transparentní. Krátce řečeno, interoperabilitou se zde rozumí schopnost, tedy potence, podstatně různých systémů vzájemně hladce komunikovat.

My budeme interoperabilitu chápat šířeji a aktivněji. Bude pro nás znamenat i skutečný, živý proces, do kterého je zahrnuto “jednání” organizací a lidí. Dosáhnout interoperability tedy znamená nejen splnit určité technické podmínky – do hry vcházejí i aspekty organizační a psychologické. Správně navrhnout systémy a dodržovat standardy je nutné, ale pro interoperabilitu, tak jak jí budeme rozumět, je to málo.

Interoperabilitou tedy bude míněna schopnost spolupracovat a dosáhnout vzájemné součinnosti. V našem speciálním případě budeme interoperabilitu vnímat jako realizaci sítě spolupracujících knihoven, která jako dokonale promazané soukolí bude pracovat ku prospěchu všech. Jednotlivé knihovny mohou v tomto konceptu uspět pouze tehdy, když se budou umět do společného soukolí zapojit, aniž by začal stroj skřípat nebo se dokonce zastavil. Ke spolupráci musí mít každá knihovna politickou vůli, spolupráci musí podporovat metodika příslušných knihovnických procesů a musí být dostatečně technologicky zajištěna. Podívejme se nyní společně na situaci v českých knihovnách.

Role Národní knihovny ČR

Na zlepšování schopnosti spolupracovat v síti knihoven mají velký vliv aktivní přístup a odborný kredit Národní knihovny ČR v oblasti standardizace knihovnických procesů a integrace knihovnických činností na celonárodní úrovni. Její aktivity hodnotíme jako velice pozitivní. Z NK ČR vycházejí důležitá doporučení normativního charakteru, lokalizace mezinárodních standardů a hlavně důležité národní projekty, které knihovní procesy jednotlivých knihoven podporují a zaštiťují. Konkrétně se jedná o podporu formátu MARC 21 a příslušných katalogizačních pravidel, podporu metodiky Konspektu, budování Souborného katalogu ČR a souboru národních autorit (jmenných i věcných), tvorbu České národní bibliografie, výsledky retrospektivní konverze katalogů, které poskytují bohatý základ pro přebírání záznamů především české knižní produkce, archivaci domácích webových dokumentů v projektu WebArchiv, zpracování a zpřístupnění novodobých digitalizovaných dokumentů v projektu Kramerius a historických a vzácných dokumentů v projektu Memoria. V současné době je velmi významný projekt Jednotná informační brána (JIB – http://www.jib.cz), pro budoucnost digitálních knihoven včetně tvorby důvěryhodných digitálních úložišť je důležitým základem Koncepce trvalého uchování knihovních sbírek tradičních a elektronických dokumentů v knihovnách ČR. Etapa 1: do roku 2010 (http://www.ndk.cz/koncepce).

Projekty na podporu spolupráce mají v ČR dobrou tradici. Jako dobrý příklad můžeme zmínit již několik let zdárně fungující projekt Kooperativní tvorby a využívání souboru národních autorit. NK ČR vytvořila podrobnou metodiku a technologicky zajistila centrální bod pro sběr autoritních záznamů a jejich zpracování. Katalogizátor při tvorbě bibliografického záznamu ověřuje, zda příslušná autoritní entita nemá svůj záznam v souboru Národních autorit. Pokud ji tam nalezne, vytvoří na ní z bibliografického záznamu vazbu nebo pořídí její kopii do lokální autoritní databáze. Pokud její záznam v souboru Národních autorit nenalezne, vytvoří záznam sám a ten pošle buď přímo nebo prostřednictvím sběrné jednotky do souboru Národních autorit. Poté opět následuje tvorba vazby či lokální kopie. Projekt je koncipován tak, aby mohla spolupracovat jakákoli knihovna, bez ohledu na použitý automatizovaný knihovní systém (AKS). Producenti a dodavatelé AKS v ČR sladili své softwarové produkty tak, aby umožnily bezproblémový chod systému. Projekt je univerzální i metodicky, protože umožňuje i nadále budovat lokální soubory autorit, pokud na tom nějaká knihovna trvá. To je důležitý aspekt úspěšné spolupráce – ke spolupráci není nikdo nucen, je dobrovolná a účastnící cítí, že spolupráce přináší užitek oběma stranám.

Obrázek 1 Národní autority – schéma kooperačního systému (©Helena Dvořáková 2002)

Jednotná informační brána

Přestože všechny projekty na podporu spolupráce knihoven, které v ČR probíhají, hrají kladnou integrační funkci, fenoménem posledních let se stal projekt Jednotné informační brány, za kterým stojí spolupráce Národní knihovny ČR a Univerzity Karlovy v Praze. Tento projekt výrazně ovlivnil procesy na mnoha úrovních, a to i v oblastech, které se tohoto projektu přímo netýkají.

V první řadě to bylo další rozšíření a popularizace protokolu Z39.50. S cílem sjednotit různorodost implementací protokolu Z39.50 založila již 24. září 1999 (!) Státní technická knihovna Implementační skupinu Z39.50 (ZIG). Další léta intenzivně pracovala na propagaci protokolu. Díky tomu byla technologie Z39.50 v ČR známa již několik let před zahájením projektu JIB. Bohužel knihovny neměly v té době vážnější důvod, proč protokol implementovat. Myšlenka národního virtuálního katalogu, do kterého se zapojí všechny významné české knihovny, byla však natolik lákavá, že se do dnešního dne do JIB zapojilo několik desítek vědeckých, univerzitních, odborných i veřejných knihoven. Na podporu implementace protokolu Z39.50 byla ve spolupráci se Státní technickou knihovnou vydána metodika a národní profil Z39.50 JIB, který definuje nastavení jednotlivých atributů Z39.50, a byl také zřízen grantový program.

JIB se nyní rozšiřuje, prozatím v přípravné fázi, o informační zdroje, které lze sklízet přes protokol OAIPMH. Vzniklá lokální úložiště metadat vzdálených zdrojů bude možné snadněji udržovat, zajistit větší dostupnost a metadata optimalizovat pro kvalitnější vyhledávání. Tato úložiště bude samozřejmě možné připojit do JIB jako prohledatelný zdroj, čímž se stanou plnohodnotnými z hlediska paralelního vyhledávání.

Interoperabilitu můžeme demonstrovat také na příkladu spolupráce v rámci výměny bibliografických záznamů. V projektu Jednotná informační brána je českým knihovnám zdarma dostupná služba, která umožňuje využívat rozsáhlého portfolia zapojených prohledatelných informačních zdrojů ke stahování záznamů. Toto je další přínos podpory protokolu Z39.50.

Proč stahovat záznamy?

Protože většina knihoven má podobný knihovní fond a podobnou akvizici – pořizují do značné míry stejné dokumenty (největší podobnost je u veřejných knihoven, nejmenší u specializovaných oborových knihoven). Přitom pořízení podrobného katalogizačního záznamu není záležitostí chvilky, ale může zabrat například 15 minut. Je tristní, když nad stejným dokumentem při katalogizaci sedí mnozí knihovníci v rámci celé republiky a dělají tu samou práci. Není totiž nic snazšího, než hotový zpracovaný záznam převzít od někoho, kdo ho již připravil před námi.

Co je k tomu potřeba?

Musí být splněno několik předpokladů. Musí být nabídka těchto záznamů a technické zajištění jejich komunikace. Nabídka záznamů je. V jednotné informační bráně je k dispozici mnoho desítek českých i zahraničních katalogů (k dnešnímu dni přibližně 80) připojených prostřednictvím protokolu Z39.50. Ten je dalším předpokladem pro přebírání záznamů – záznamy jsou vyměňovány prostřednictvím tohoto protokolu. Můžeme zjednodušeně říct, že JIB pak figuruje jako Z39.50 server, k němuž se připojuje Z39.50 klient konkrétního knihovního systému – například Vědecké knihovny v Olomouci. Protokol Z39.50 zajistí přemostění mezi zcela odlišnými knihovními systémy (přebírání záznamů již umožňují všichni producenti a dodavatelé knihovních systémů v České republice). Dále musí být použit správný formát bibliografických záznamů – UNIMARC nebo MARC 21 – mezi těmito dvěma formáty zajišťuje Jednotná informační brána plnohodnotnou konverzi (většina velkých knihoven v ČR již implementovala MARC 21). Pro úplnou interoperabilitu to ale ještě není všechno. Splnili jsme sice všechny technické předpoklady, ale celý systém by ztroskotal, pokud by většina jeho uživatelů pouze pasivně čekala, až bude dokument, který se jim dostal na zpracovatelský pultík, zkatalogizován někým jiným. Takto by nakonec všichni čekali a nikdo nepracoval. Samozřejmě že je třeba spolupráce. A tím dostává interoperabilita finální podobu. Nutno poznamenat, že služba přebírání záznamů JIB je velice populární – k dnešnímu dni byla zpřístupněna 80 knihovnám.

Použité technologie i řešení je možné jistě sdílet s kolegy ze Slovenské republiky
a interoperabilitu rozšířit na nadnárodní úroveň.

Najde se na Slovensku vhodný partner?

Interoperabilita knihovního softwaru na půdě Univerzity Karlovy v Praze

Univerzita Karlova v Praze začala před několika lety sjednocovat knihovnické systémy používané různými knihovnami fakult univerzity (UK v Praze má 17 fakult, z nichž většina má několik knihoven). Jako nejlepší řešení se ukázal AKS ALEPH 500, distribuovaný navíc Ústavem výpočetní techniky Univerzity Karlovy v Praze, což je z hlediska podpory pro UK velkou výhodou. Systém ALEPH 500 je zaveden již na 13 fakultách. Automatizovaný knihovní systém zajišťuje přístup uživatelů ke knihovním sbírkám knihovny, neřeší však přístup k dalším elektronickým informačním zdrojům, které uživatelé – studenti i pedagogové – potřebují ke svému studiu a své práci. K tomu je třeba jiný softwarový nástroj – Univerzita Karlova v Praze vybrala paralelní vyhledávač MetaLib, umožňující jednotné vyhledávání a zobrazování výsledků ve volných i licencovaných databázích. MetaLib je zatím nasazen ve zkušebním provozu. Pro zajištění doplňkových služeb (například obstarání plného textu) slouží link server SFX. Jak je řešen přístup studentů k těmto systémům? Každý student Univerzity Karlovy v Praze po zápisu získává identifikační kartu, která kromě jiného slouží i jako průkazka do univerzitních knihoven. Identifikační číslo karty slouží jako číslo čtenáře, díky čemuž se studenti mohou hlásit do AKS např. pro rezervaci dokumentů nebo prodloužení výpůjček. V nedávné době vznikla centrální databáze všech studentů a pedagogů, která zajišťuje adresářové služby přes protokol SLDAP. Databáze bude sloužit k jednotné autentifikaci všech uživatelů (bude využívána různými aplikacemi). Na centrální SLDAP je již napojen MetaLib, v budoucnu by měla být tato databáze využita i knihovním systémem ALEPH 500. Samozřejmostí je zabezpečení komunikace při přihlašování pomocí SSL. Zároveň bude vyřešeno i to, aby se studenti nemuseli zvlášť přihlašovat ke knihovnímu systému a k MetaLibu – díky single signom. Přihlásí se pouze jednou, oba softwarové nástroje si mezi sebou vymění potřebné údaje a uživatel může pohodlně využívat personalizovaných služeb.

Interoperabilita a IKS

Vraťme se ještě k technologickým otázkám IKS. Klasický dnešní, tedy dnes používaný AKS, je integrovaný a skládá se z modulů. Typickými moduly jsou OPAC, Katalog, Akvizice a Cirkulace. Přitom akviziční modul je ve své podstatě účetnictvím a modul OPAC je “Front end” modulem, který má čtenáři zajišťovat všechny služby typu “najdi a doruč”. Katalogizační a akviziční modul jsou pak specifické knihovnické moduly.

OPAC – (Cirkulace+Katalogizace) – Akvizice

Z pohledu interoperability může být ale celkový obrázek, alespoň v některých knihovnách, jiný. Každá knihovna používá nějaký ekonomický systém nebo je součástí organizace, která takovýto systém používá. Součástí ekonomického systému je vždy účetnictví. Pokud jsou systémy Cirkulace a Katalogizace na jedné straně a “obecné účetnictví” na straně druhé interoperabilní, je zbytečné používat v rámci AKS účetnictví speciální. Stejně tak je zbytečné používat speciální OPAC a k němu přidávat další služby typu document delivery. Jednodušší by jistě bylo použít specielní a obecný, na KS nezávislý, frontendový software typu “Najdi a doruč”. V případě, že by knihovna navíc použila Front end PRIMO, ERP SAP a linkovací SW SFXMetalib, vypadalo by schéma znázorňující interoperabilitu takto:

Obrázek 2 Interoperabilita systému

Závěr

Kromě výše uvedených názorných příkladů interoperability českých knihoven v politické rovině i v rovině technologické (softwarové zajištění) je velké množství dalších, které by vydaly na nový samostatný článek. Samostatnou kapitolou jsou různá konsorcia či integrační řešení v rámci regionů. Např. v Hradci Králové právě vzniká městský virtuální katalog, který umožní paralelní vyhledávání v katalozích všech královéhradeckých knihoven.

ČR pokračuje v cestě zachování heterogenního prostředí s nasazením centrálních integračních prvků (knihovny tak mohou svobodně používat jakýkoli AKS, přesto mohou zdárně spolupracovat díky projektům jako je JIB, SK ČR či soubor Národních autorit). SR se vydala cestou striktně centralizovaného řešení AKS. V budoucnu bude zajímavé obě cesty porovnat, zejména z hlediska interoperability především v praktické rovině.

Autoři děkují Heleně Dvořákové za laskavé svolení použít její schéma.

Poznámka redakcie: Aj vinou “digitálneho škriatka” došlo k nesprávnemu uvedeniu autorky motta na obálke nášho časopisu č. 4/2006. Aj touto cestou sa chceme ospravedlniť Dr. L. Čelkovej, skutočnej autorke motta, ktorú sme však neuviedli, ako aj Dr. J. Majerovej, ktorú sme nesprávne uviedli ako autorku uvedeného motta. Zároveň sa ospravedlňujeme aj našim čitateľom.