Současný stav informační politiky ČR aneb život jako na houpačce po česku
Zo zahraničia|
Stručný úvod do současné informační politiky Informační politika, jako zastřešující pojem pro vládní aktivity podporující rozvoj informační společnosti určitého státu, nabývá v současné době celosvětově stále většího významu. Ty z rozumnějších (resp. vychytralejších) demokracií či režimů proto svou informační politiku v žádném případě nepodceňují. Namátkou můžeme zmínit KLDR, jejíž obskurní režim stále přežívá jen díky dokonalé a komplexní dezinformační politice, či na druhé straně muslimské země, jejichž režimy informační politiku podcenily, což vyústilo v některých případech v jejich současný pád („revoluce sociálních sítí“). V tomto směru je důležité připomenout, že jakákoliv politika či koncepce může být více či méně komplexní, od čistě sektorové až po tematicky zastřešující všechny sektory (konvergované). Čím komplexnější je určitá politika, tím je i účinnější její aplikace a dopad na životy občanů. Jelikož pro komplexní politiku je potřeba silnou koordinační instituci, paradoxně jsou v tomto směru nejlépe připravené nedemokratické režimy (jako např. ČLR, kde je informační politika opravdovou chimérou zasahující do života úplně všech občanů). V demokratických režimech se každá instituce musí nejen před svým vznikem neustále obhajovat, což je především u tak nehmatatelné záležitosti, jako jsou informace a informační společnost, velice složité, protože lidé koneckonců stále chtějí na věci sahat a potěžkat si je a od toho následně odvodit jejich význam a hodnotu – což u informací tímto způsobem přirozeně nejde. ČR a SR – dva neposlušní sourozenci Z hlediska výše uvedeného je zajímavé se podívat na vývoj v oblasti informační politiky v nástupnických zemích bývalého Československa. Po informačně temných 90. letech, kdy vrcholem informační společnosti byl kufříkový mobilní telefon mafiánského podnikatele, nastalo světlejší období na přelomu tisíciletí, kdy obě země s mladickým nadšením směřovaly do náruče Evropské unie. V tomto směru obě země v souladu s globální koncepcí EU eEurope1 přijaly své vlastní informační strategie, které měly vesměs hlavu a patu. ČR dokonce v roce 2003 zřídilo koordinující Ministerstvo informatiky ČR, což byl asi nejzáslužnější počin tehdejších socialistických vlád Miloše Zemana a především Vladimíra Špidly, která připravované ministerstvo nepotopila, ale naopak podpořila a dotáhla jeho vznik do konce, protože si zřejmě uvědomovala důležitost komplexních strategií. Na Slovensku se něco takového nepodařilo prosadit, takže odpovědnost za informační politiku jako komplexní strategii byla jako horký brambor přehazována mezi různými ministerstvy (bizarní byla např. odpovědnost Ministerstva financí SR), až nakonec tato kompetence skončila u Ministerstva vnitra SR. V ČR se naproti tomu pravice zalekla přílišného úspěchu činnosti Ministerstva informatiky ČR (a především inovačního potenciálu tohoto řešení, vzhledem ke konzervativní povaze české pravice), a proto ho v roce 2007 zrušila jako nesystémové. Jedna plus jedna zkrátka nemusí být vždy dvě, což především v politice platí téměř kdykoliv. Po zrušení MI ČR gesci za rozvoj informační společnosti převzalo, podobně jako u Slovenska, Ministerstvo vnitra ČR, čímž se dvě různé stezky sourozenecké dvojice sešly zpět u svých vzpomínek na totalitu. Protože jak nejlépe ovlivnit obyvatele státu, než přes odpovědnost silových ministerstev za rozvoj informační společnosti? Aneb nejvíce informací má mít především police. V tomto bodě ukončeme vyprávění o průběhu cesty ČR a SR směrem k informační společnosti a podívejme se blíže na současný stav v České republice. Současná informační politika ČR a její dopad na praxi Po zrušení Ministerstva informatiky ČR, které bylo české společnosti představeno jako úspěšný tah ve smyslu rušení přebytečných státních institucí, bylo potřeba vyřešit otázku, jak dál s informační politikou země. Tak vnikla tzv. Rada vlády pro informační společnost, která měla „zpracovávat návrhy dlouhodobých a střednědobých koncepcí, analýz, výhledů a směrů rozvoje informační společnosti“2. Bohužel se časem ukázalo, že podobný orgán je prakticky nefunkční (podobně je tomu v ČR i u tzv. Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace), což ovšem málokoho vzrušovalo. A tak převzalo odpovídající kompetence Ministerstvo vnitra ČR. Problémem ovšem je, že tím se informační politika státu fakticky smrskla pouze na koordinaci v oblasti eGovernmentu, což je sice význačný segment rozvoje informační společnosti, ale z hlediska komplexní informační politiky tento přístup není možné označit za dostatečný. Nastalo další „období temna“, kdy ČR v letech 2006 – 2010 fungovala bez širší a komplexní koncepce rozvoje informační společnosti. Tento problém začal být poměrně palčivý především v roce 2009, kdy doběhla Národní broadbandová strategie připravená ještě MI ČR. Tím se ovšem uvolnily ruce Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, které mělo od roku 2007 v gesci oblast tzv. elektronických komunikací, ale vzhledem k platné broadbandové strategii mělo stále hlavní slovo MV ČR. Tak postupně začala vznikat zcela nová koncepce, nyní již pod patronátem MPO ČR – strategie Digitální Česko3. Tento zbrusu nový dokument byl schválen vládou ČR v lednu 2011 jako „Státní politiku v elektronických komunikacích.“ Tím došlo k navázání na přerušenou tradici státní koncepce v oblasti rozvoje informační společnosti, kterou ke konci roku 2006 ohraničovala strategie eČesko 2006. Je nutné poznamenat, že nastolený trend konzervativního přístupu státu zůstal zachován, což dobře vystihuje pasáž z úvodu této strategie: „Sítě a služby elektronických komunikací fungují v plně tržním prostředí… Státní politika… nesmí do tohoto tržního prostředí vnášet netržní zásahy a vlivy, ale naopak zodpovědně předcházet deficitům v digitální ekonomice.“ Dokument zároveň není ani zdaleka komplexní a nezahrnuje některé důležité, ovšem z hlediska státu sektorové oblasti, jako např. eGovernment (gesce MV ČR), eHealth (Ministerstvo zdravotnictví ČR), eJustice (Ministerstvo spravedlnosti ČR) apod. Tato nekoncepčnost má svůj původ především v obecné nechuti státních orgánů ČR spolupracovat a neházet si „klacky pod nohy“. Situace v ČR v oblasti eGovernmentu Pokus o zhodnocení celé problematiky rozvoje informační společnosti by byl vysoko nad rámec tohoto článku, proto se dále zaměříme především na oblast eGovernmentu, která má v ČR v posledních letech v oblasti rozvoje informační společnosti prioritu. Z hlediska koncepce můžeme jmenovat především dokument „Efektivní veřejná správa a přátelské veřejné služby – Strategie realizace Smart Administration v období 2007 – 2015“4, který určuje rámec pro investice do rozvoje eGovernmentu ze Strukturálních fondů EU. Hlavním cílem je zefektivnění veřejné správy a veřejných služeb, které by mělo podpořit socio-ekonomický rozvoj ČR a zvýšit kvalitu života občanů. Od roku 2007, kdy tento dokument vstoupil v platnost, se v ČR skutečně podařilo zrealizovat několik pozoruhodných projektů, které si blíže představíme. eGON Na úvod je třeba představit pozoruhodný PR projekt rozvoje českého eGovernmentu, za kterým stál především někdejší ministr vnitra Ivan Langr. Z odkazem na své medicínské vzdělání vytvořil model eGovernmentu jako „živého organismu“, který dostal jméno eGON (viz obr. 1).
Tento koncept, vzhledem k tomu, že ministr Langr byl poněkud kontroverzní politická osobnost (a voliči ho nakonec v posledních volbách do Poslanecké sněmovny ČR od aktivní politiky odstavili tzv. vykroužkováním), sklidil neméně kontroverzní reakce a dokonce posměšky, ovšem nutno dodat, že tento model je stále používán a svého tvůrce paradoxně „přežil“. Jeho jednotlivé prvky, „orgány živého organismu“, jsou skutečně implementovány a v současné době již značně ovlivňují život téměř každého českého občana. A to se všemi „porodními bolestmi“.
Czech POINT Nejblíže životu běžného občana je projekt tzv. Czech POINTů („prstů“), neboli soustavy jednotných kontaktních míst veřejné správy, které jsou určeny pro komunikaci občanů s veřejnou správou. Tento poměrně megalomanský projekt byl zrealizován v relativně krátké době (pilotní provoz byl zahájen ve 37 obcích ČR v březnu 2007) a dodnes je neustále zdokonalován a vylepšován o nové funkcionality. V současné době existuje 5 783 těchto kontaktních míst (obecní úřady, pobočky České pošty, pobočky Hospodářské komory ČR, česká zastupitelství v zahraničí, vybraní notáři), na kterých si občané mohou vyřídit nejrůznější prvky agendy spojené s veřejnou správou (výpisy, podání, žádosti…). Webová stránka projektu5 nabízí aktuální přehled všech služeb a inovací systému, kterých stále přibývá. Česká veřejnost přes počáteční rozpaky tuto pozoruhodnou službu přijala a je možné říci, že už si na ní zvykla (společně s armádou obsluhujícího personálu). K 28. 1. 2011 bylo dosaženo úctyhodných 4 500 000 transakcí. Datové schránky V roce 2008 byl schválen tzv. zákon o eGovernmentu6 (č. 300/2008 Sb. – „srdce“), který především zavedl institut tzv. datových schránek – informační systém sloužící k doručování úředních zpráv v elektronické podobě. Vzhledem k náročnosti spuštění celého projektu byla účinnost stanovena až na 1. červenec 2009 a od tohoto data systém skutečně funguje, i když byl (a je) provázen mnohem většími problémy a kontroverzemi než projekt Czech POINTů. Zřejmě nejpozoruhodnější na celém projektu je fakt, že stát určil povinnost zřídit a používat datové schránky všem právnickým osobám, které jsou zapsané v Obchodním rejstříku (a také všem subjektům veřejné správy). Tím učinil občany (ale i sám sebe) v podstatě závislými na veřejném internetu, ovšem zároveň se vyhnul poměrně komplikovanému a nákladnému procesu „zdvojení“ papírové a elektronické agendy, který zažívá většina států EU, které se o něco podobného pokoušejí. Projekt opět provázejí „porodní bolesti“, které souvisejí především s extrémně rychlou implementací, zanedbáním osvěty a vzdělávání, podceněním bezpečnosti, nedořešením problematiky elektronického podpisu a konverze dokumentů do elektronické podoby, zpoplatnění datových zpráv, omezené životnosti dokumentů doručených do datových schránek apod. Celkově je ovšem třeba český stát pochválit za odvahu něco takového prosadit a zrealizovat, i když pro bezchybné a plnohodnotné fungování systému bude muset být vynaloženo ještě mnoho úsilí. Základní registry veřejné správy Určitá nekoncepčnost převodu modelu „eGONa“ do reality je patrná především na jeho zřejmě nejdůležitějším prvku, a to tzv. základních registrech veřejné správy7 („mozek“). Tato koncepce představuje v podstatě kompletní „back-office“ celé české veřejné správy, který by měl být pilířem české koncepce eGovernmentu. Ze všech částí českého eGovernmentu je přitom právě tato paradoxně stále ve fázi příprav (popř. zkušebního provozu), což dokresluje i fakt, že příslušný zákon byl schválen až po přijetí příslušných norem zajišťujících CzechPOINTy či datové schránky. V tomto směru tento postup připomíná situaci, kdy obec nejdříve nechá postavit nové chodníky, a až poté pod ně nechá nainstalovat inženýrské sítě. Tato situace je mimochodem v českých obcích poměrně běžná. Základní registry by měly být celkem čtyři (Registr obyvatel, Registr práv a povinností, Registr osob a Registr územní identifikace, adres a nemovitostí) a měly by v ostrém provozu fungovat od 1. 7. 2011. Stát by tak měl poprvé v historii garantovat aktuální a správná data, což je určitý průlom, protože chybovost a neaktuálnost současných dat veřejné správy je poměrně vysoká, což významně snižuje jejich potenciál a zvyšuje doprovodné náklady na verifikaci a aktualizaci ze strany uživatelů (tedy nejen samotné veřejné správy, ale i komerčních subjektů a občanů). Celá koncepce je vzhledem k velmi dlouhé době příprav (řeší se v podstatě od počátku tisíciletí) poměrně propracovaná ve smyslu potřeb veřejné správy a jejích informačních systémů, na druhou stranu nejsou nijak řešeny potřeby privátních subjektů a provázanost na jejich informační systémy. Poměrně nejasná je také úloha samotného občana, tedy především způsob, jakým bude udělovat souhlas s poskytnutím osobních údajů, způsob uplatnění práva na informace o tom, kdo a za jakým účelem si o něm zjišťuje ze základních registrů informace apod. Komunikační infrastruktura veřejné správy (KIVS) Krátce se zmíníme i o „oběhovém systému“ eGONa, posledním z jeho čtyřech základních „orgánů“, kterým je tzv. Komunikační infrastruktura veřejné správy8. Její budování začalo v roce 2007, kdy byly také uzavřeny rámcové smlouvy s dodavateli o poskytování datových a hlasových služeb. Jednotliví operátoři jsou propojeni v tzv. Centrálním místě služeb. Systém až do dnešní doby fungoval bez větších zádrhelů, nicméně dne 28. 2. 2011 uveřejnil týdeník EURO článek, ve kterém vyjadřuje obavy, že celý systém přestane dne 28. 3. 2011 fungovat, protože stávajícím rámcovým smlouvám vyprší platnost a nové smlouvy nebudou do té doby uzavřeny, protože Ministerstvo vnitra ČR podcenilo přípravy zadávacího řízení. Jinými slovy, k tomuto datu by byla česká veřejná správa odstřihnuta od internetu a telefonního spojení. Ministerstvo vnitra ČR na článek následně reagovalo na svých webových stránkách9 ujištěním, že vše je v pořádku a že důvodem časového skluzu je „dědictví Ministerstva informatiky ČR“. Místo rámcových smluv by tak měly být uzavřeny tzv. smlouvy přechodné, které budou platné až do doby, kdy bude představena koncepce inovované KIVS. Závěrem Cílem tohoto článku mělo být především stručné nastínění vývoje a současného stavu informační politiky České republiky. Přes určitou chaotičnost a nekoncepčnost, která je do velké míry způsobena častým střídáním vlád, ministrů a odpovědných úředníků (i vzhledem k trvající neúčinnosti tzv. Služebního zákona), nechybí českému státu odvaha a smysl pro určitou dobrodružnost, díky které jsou v současné době elektronické služby české veřejné správy na poměrně vyspělé úrovni. Absence silné jednotné strategie je do jisté míry nahrazována individuálními akcemi jednotlivých resortů, které dokázaly vytvořit své vlastní, často velice efektivní, informační systémy (např. informační systémy tzv. eJustice). Problémem tak zůstává funkční propojení těchto systémů, které je tak nyní nejdůležitějším krokem ve smyslu rozvoje českého eGovernmentu. V některém z následujících čísel tohoto časopisu, které se bude věnovat příslušnému tématu, si představíme nejzajímavější plody současné české informační politiky, tedy konkrétní informační systémy, služby a aplikace veřejné správy a možnosti jejich využití.
1 http://ec.europa.eu/ceskarepublika/information/glossary/term_207_cs.htm 2 http://www.vlada.cz/assets/ppov/rvis/statut-RVIS.pdf 3 http://download.mpo.cz/get/43273/48548/573486/priloha001.pdf 4 http://www.osf-mvcr.cz/file/1_1_1/ 6 http://www.mvcr.cz/soubor/sb098-08-pdf.aspx 8 http://www.mvcr.cz/clanek/egon-symbol-egovernmentu-komunikacni-infrastruktura-verejne-spravy.aspx 9 http://www.mvcr.cz/clanek/komunikacni-sluzby-uradu-nebudou-ohrozeny.aspx |
