Knihovny a informační profese na začátku 21. století. Můžeme předvídat?

Jisté je jen jedno, že není jisté nic.

Plinius

Nevím, jaký bude počítačově orientovaný vývoj knihoven a uživatelských rozhraní, když si přečtu, co tvrdí Marvin Minsky z Massachusetts Institute of Technology o tom, že příští generace počítačů budou tak inteligentní, že budeme rádi, když si nás budou vydržovat alespoň jako domácí zvířata.

Ani základní zákon knihoven (tzv. Weinerův) nedává povzbudivou odpověď ve vztahu ke službám knihoven, když tvrdí, že neexistují odpovědi, nýbrž jen odkazy.

A úplně dezorientován jsem, když vidím, že můj oblíbený spisovatel Ephraim Kishon předvídá, že počítače budou stále menší a menší, až zmizí úplně.

Je lepší mít vizi na rozhraní realistického pohledu a mírného optimismu. Představa a její naplňování pochopitelně souvisí s tím, jak se bude utvářet budoucí role informačních institucí a knihoven, jaký prostor a jakou přirozenou a odbornou autoritu si vybojují a obhájí ve velké konkurenci subjektů tlačících se na informační (či znalostní?) trh.

Sdílené informace a znalosti, jejich efektivní dostupnost a využitelnost, to je záležitostí strategie a koncepce nejen podnikatelských subjektů, ale celé společnosti. Knihovny, informační instituce, případně jakési “mediatéky” a v nich sdílené informace a znalosti – to je pak jeden z prostorů pro koexistenci dynamického poznání a vědění, kvalitního vzdělání, kulturnosti společnosti a hlavně efektivní ekonomiky (tzv. koncepty knowledge-based company, knowledge-based society).

Nároky na přehlednost a minimalizaci chaosu informačního prostředí a nám dobře známé “umění a vědu” informace a znalosti účelně vytvářet, analyticky a syntetizovaně zpracovat, dlouhodobě uložit a efektivně vyhledat (starý dobrý informační cyklus – viz obrázek níže) poskytnou ve všech těchto fázích velký prostor pro stávající profese informačních specialistů a knihovníků, ale zejména pro moderní modifikace těchto profesí, a také pro nové, dosud třeba nepředvídatelnéa zatím i dokonce nepochopitelné profese.

“Společnost založená na znalostech” bude vyžadovat vzdělané informační experty (“knowledge workers”), kteří se notně nemusí rekrutovat jen z “našeho” prostředí, ale budou rovněž přicházet z jiných profesních koutů rozmanitého informačního sektoru. Na první pohled to nemusí být totožné a příjemné s jistým “klasickým” chápáním informační a knihovnické profese. Je záhodno unést představu, že informační a znalostní prostor se stane (jako, že se už stal!) konkurenčním i zároveň kooperujícím, synergickým pro mnoho informačních profesí a subjektů.

To není ale vůbec špatný stav věci. Naopak – je to velmi optimistické, neboť informační instituce a knihovny se pro tuto i budoucí chvíli stávají partnery – pro obchod, informační služby, informační profesi. Jsou to knihovny a další informační instituce, které v podstatě mohou dále nabídnout uživatelům informační bohatství producentů, nakladatelů klasických i elektronických a dalších shromažďovatelů dat, informací a znalostí. A knihovny a informační instituce jsou také často jedinými, kdož jsou schopni za uživatele (zákazníky) “zaplatit útratu” (viz dnes dnešní licence a “konsorciální” přístupy k informacím, které si jednotlivec nemůže finančně dovolit a ekonomicky silné podniky se tváří netečně). Je to symbióza obchodu informací a zároveň krásného a humanistického poslání zpřístupnit informace.

Pro stát, klade-li ovšem důraz na vzdělanost, vědu a kulturnost, jsou moderní knihovny a informační instituce kvalifikovaným prostředím, kde se může projevovat proaktivní informační a kulturní politika státu. Pro uživatele je pak taková “informační studnice” nepostradatelná pro úspěšné naplnění informačních potřeb nebo kulturních zážitků.

Knihovna a informační instituce je ve středu zájmu jak obchodních aktivit informačního průmyslu, tak i informační politiky státu. Svým způsobem privilegovaná a perspektivní role, a také díky kvantitativnímu nárůstu informací (“informační explozi”) nezbytná pro intelektuální a kulturní potenciál vyspělé společnosti. Ze strany knihoven se pak nesmí zapomenout na to, že cílem veškerých informačních služeb je uživatel, ke kterému je důležité se chovat jako k zákazníkovi.

Všechno je třeba doplnit dalším nezbytným článkem, a tím je rozvoj lidského potenciálu. Budoucnost informační a knihovnické profese je náročná na kvalifikaci a rekvalifikaci pracovní síly v našem oboru, pojem “učící se organizace” nabude konkrétních významů i v tomto prostředí. To neplatí jen pro sektor veřejně-právní, ale i soukromý, kde diverzifikace informačních profesí bude ještě rozmanitější a pružnější, pochopitelně přizpůsobená marketingovým výstupům, které se nemohou či nemají čekat od “humanistických” vizí knihoven jako přirozených “studnic lidského poznání”. Lidský faktor může však být také tou největší slabinou informačních institucí a knihoven, který zapříčiní, že informační specialista a knihovník neobsadí v pomyslném vlaku “informačního trhu” 1. vlakovou třídu s místenkou, kde bude konverzovat s dámami a pány z jiných koutů informačního sektoru, ale bude se hádat o místo ve 2. třídě či na něj zbude místo k stání.

Lze vidět optimisticky roli dynamické a expandující informační profese, roli různými programy a projekty vybavených a na zajímavou startovní čáru postavených knihoven, a pochopitelně i roli informačního vzdělání.

Informační pracovník nebo knihovník 21. století by měl být především kvalifikovaným odborníkem a s dobrými komunikačními schopnostmi, v mnoha případech i s pedagogickými schopnostmi. Je nesnadné charakterizovat informačního profesionála 21. století (viz obrázek v závěru, přebrán z materiálů FIZ Karlsruhe přibližně v roce 1995), ale měl by být skutečným informačním profesionálem, který je partnerem uživateli při řešení jeho informační potřeby tak, aby si to uživatel uvědomoval a příště jeho služby opětovně vyžadoval. Jde o jakési marketingové pravidlo opětovné služby klientovi.

Myslím, že knihovník 21. století je novodobým správcem a ochráncem fondů spíše elektronických, a proto bude hodně orientován do oblasti technologií. Zároveň by měl být partnerem v procesu vzdělávání, navigátorem v hledání informací a znalostí, měl by nepostradatelně stát u zakládání fondů, knihoven a digitálních knihoven. Určitě by se mi novodobý knihovník líbil v pozici experta v nejrůznějších týmech, ať už výzkumných, pedagogických nebo obchodních. Informační profesionál – knihovník se již teď částečně redefinuje a ještě více se promění v budoucnosti s ohledem na technologie a na informační potřeby uživatelů. Tím se nepopírají současná jeho vymezení a uplatnění, ta budou přirozeně koexistovat. Mám tušení a příjemné mrazení, že knihovník by opravdu mohl být v jakési pomyslné 1. lize pracovních profesí spjatých s informační společností.

Je dnes více vidět, že knihovny a informační instituce 21. století jsou komnatami pokladů zvanými informace a znalosti a naše profese je “klíčníkem”. Z knihoven se staly úžasné datové sklady, které díky digitalizační procesům budou skutečně elektronickými datovými sklady.

Svět “kamenných” knihoven nebude bezvýhradně nahrazen světem elektronických a digitálních knihoven, nýbrž již teď jde o skvělou kulturní, technickou a generační symbiózurůzných forem dokumentové komunikace, kde se dočkáme ještě celé řady překvapení a tvořivých řešení. Přesouváme informační fondy z fyzických prostorů na obrazovky našich počítačů. Je to úžasné, ale nezapomeňme na výroky uvedené v začátku této úvahy.