Informační technologie v českých knihovnách na přelomu tisíciletí

Úvod

Na začátku roku 2001 je v České republice prostřednictvím knihoven každému čtenáři k disposici několik tisíc titulů
časopisů v elektronické podobě: velké soubory EIFL a ProQuest, kompletní soubor titulů nakladatelství Springer, ve velkých
knihovnách je k mání Web of Science, v mnoha technických a lékařských knihovnách poměrně široký výběr titulů nakladatelství
Elsevier, většina vysokoškolských knihoven má on-line přístup k indexovým/abstraktovým bázím Compendex, INSPEC, a tak dále.
Podíváme-li se na akce, které české knihovny podnikají v rámci Března – měsíce Internetu, zjistíme, že k využívání těchto
možností vzdělává své čtenáře leckterá “veřejná” knihovna. Konfrontujeme-li tyto možnosti se situací zachycenou Průzkumem
stavu automatizace knihoven před pouhými třemi lety, nemůžeme než žasnout. Jak je vůbec možné, že věci nabraly takové tempo a
jak je možné, že se knihovníci (převážně vlastně knihovnice) dokázali/y tak rychle s takovou dramatickou změnou vyrovnat.
Samozřejmě na tom má podíl vývoj prostředí, ve kterém knihovny existují. Raketový rozvoj informačních technologií dramaticky
mění nejen nástroje a postupy knihovnické praxe, mění do jisté míry i samu podstatu knihovnictví. Jako člen výboru Síťového
knihovního programu Open Society Institute mám možnost tyto trendy dobře vidět v ještě širších souvislostech hospodářského a
politického vývoje jednotlivých postkomunistických zemí. Z tohoto pohledu se zdá jasné, že – spolu se Slovinskem a snad i s
Estonskem – je bývalé Československo na špičce pelotonu, a to jak z hlediska metodického, tak i co výkonnosti knihovnictví
jako oboru (jak ji měřit?). Pokusím se tedy ohlédnout, co nás do tohoto postavení přivedlo a přitom si všimnout, co nás
spojuje a co nás odlišuje a jaké máme vyhlídky do budoucna.

Scéna

Na konci socialismu bylo každému zřejmé, že tohle už nemůže dlouho trvat, jen nikdo nedokázal odhadnout, co to “ne
dlouho” znamená. V obou republikách byla podobná situace, nám z Čech se ta na Slovensku jevila o něco málo nadějnější, dnes
je těžko odhadnout, zda to byla jen optika “sousedova tráva je zelenější”, můj dojem vždycky byl že slovenská strana má lepší
metodické zázemí a její projekty jsou daleko lépe připravené a propracované. Také v automatizaci národní bibliografie měla
Slovenská národní knihovna víc než deset let náskok. Ale větší význam pro spuštění laviny měly v poslední socialistické
pětiletce velkoryse, celonárodně koncipované projekty opírající se o produkt UNESCO, náš starý dobrý CDS/ISIS. Výsledné
projekty vznikly na obou stranách na podobných základech. Na české to byl MAKS, v době největší slávy s několika stovkami
instalací (kolik z nich skutečně v produkční fázi, to si netroufám odhadnout); na slovenské IKIS, lépe připravený, ale snad
ještě víc sužovaný nedostatkem vskutku funkčního hardware

⁽¹⁾
. Kromě společného základního software se obě strany shodly na téměř identických metodických nástrojích: společný
Výměnný formát, zrevidovaná ČSN 010195 a pro věcný popis vybrané znaky MDT. Už v této době vznikly týmy, které pak začaly
připravovat “velký skok” – po pádu komunismu bylo totiž zřejmé, že bez intensivní pomoci zvenčí nejsou knihovny s tehdejší
úrovní financování samy schopny iniciovat potřebné radikální změny.

Zánik monopolu Slušovic na produkci PC v Československu sice srazil ceny PC na přijatelnou míru, pro národní knihovny
to bylo stále příliš mnoho, nehledě na to, že Národní knihovna ČR se potýkala se existenčními obtížemi, takže investice do
automatizace byly sotva možné. Vysokoškolské, ale i městské a okresní knihovny měly náhle daleko lepší možnosti, a tak tým
české Národní knihovny fungoval jako zvěstovatel nových postupů, kázal evangelium spolupráce a standardizace a školil desítky
knihovníků lačných začít nový život, a přitom doma se střídal u rychle zastarávajících skrčků (2). Mezitím se ve
vysokoškolském sektoru se rozběhlo “předkolo” Internetu, totiž síť EARN a vzápětí opravdový TCP/IP Internet. Vláda měla plné
ruce práce s rozpadávající se federací a její pozornost na tak banální věci, jako je fungující systém knihoven, nedohlédla.
Těžce podfinancovaná Národní knihovna se tedy věnovala tomu, nač nebylo potřeba mnoho peněz, to je studiu a přípravným pracem
s nadějí, že se jednou budou hodit.

CASLIN

Snad je přijatelné tvrzení, že knihovnická scéna je tvarována především rozsáhlejšími projekty, které udávají směr
ostatním. Projekt MAKS v Česku a na Slovensku IKIS měly podle mého názoru význam hlavně metodický: velké množství knihoven a
začínajících producentů knihovního software se seznámilo se standardy, které sice nebyly dokonalé, ale jako první kultivace
zanedbané role svoji úlohu splnily dobře. Musely to být teprve prostředky Mellonovy nadace, které umožnily čtyřem největším
českým a slovenským knihovnám začít uvažovat o skutečném profesionálním řešení jejich integrovaných systémů. Projekt CASLIN
sice dosud nedosáhl všech svých ambiciózních cílů, soudím ale, že poslání, které bylo deklarováno v Prohlášení o společném
zájmu, totiž položit pevné základy celostátní knihovní sítě poskytující domácím i zahraničním uživatelům snadný, rychlý a
bezbariérový přístup k informacím uloženým v knihovnách a informačních střediscích
. bylo z větší části naplněno. Přinejmenším v tom smyslu, že byl rozhodnutím kolektivního orgánu ředitelů (šest na
české, šest na slovenské straně) položen moderní základ standardizace dat (AACR2, UNIMARC, minimální záznam pro souborný
katalog, zřetelný posun ke sjednocení věcného popisu na bázi LCSH, atd.), že vznikly pracovní skupiny pro skupiny činností
vyžadující spolupráci a konsensus (katalogizace, souborný katalog, ochranné mikrofilmování, atd.), které i nadále větší či
menší měrou plní svou demokratizační a koordinační roli, a že bylo zahájeno vytváření souborného katalogu na smluvním
základě. Zdaleka není vše dokonalé, ale přesto sdílená katalogizace je dnes už na dohled, řada knihoven čeká “jen co se to
rozběhne”.

Pohlédneme-li na dosažený stav optikou stanovených cílů Prohlášení formulovaných v roce 1991, t. j.

• orientace na služby veřejnosti,
• podstatné zlepšení přístupu k sekundárním dokumentům, které povede k podstatnému zvýšení využívání primárních
  dokumentů jak v jednotlivých knihovnách, tak přes meziknihovní výpůjční službu,
• posílení spolupráce/dělby práce v domácím i mezinárodním měřítku,
• výrazný nepřímý účinek na koordinaci akvizice i dalších činností (mikrofilmování, aj.),

můžeme si jako odborníci – knihovníci pochvalovat, běžnému uživateli služeb knihoven však zatím, kromě možnosti hledat
v OPACích několika velkých knihoven, mnoho radosti CASLIN nepřinesl.

Velmi úspěšně si vedl – a nadále vede – původní táborský projekt LANius, který po počátečním odmítání vzal posléze
CASLINské standardy na vědomí; pevně věřím, že ku prospěchu svých klientů. Rovněž přijetí internetu, resp. TCP/IP jako
hlavního protokolu pro komunikaci považuji za jednoznačný krok směrem k hlavnímu proudu. Trvale rostoucí souborný katalog
SKAT a fungující sdílená katalogizace dokládají úspěch tohoto projektu. Ostatní systémy místních producentů (KP-sys, Rapid
Library) se ke CASLNským standardům postavily čelem a implementují je v plné šíři. Vzrůstající ohlas projektu CASLIN pohnul
Ministerstvo kultury, aby přispělo svou slíbenou polovinou k americké pomoci. To umožnilo rozběh dalším projektům
Retrokonverze a Ochranného mikrofilmování. Vedle toho se rozběhl projekt Memoriae Mundi Series Bohemica na pořizování
digitálních ochranných kopií vzácných dokumentů pod – bohužel čistě platonickou – záštitou UNESCO.

Všechny tyto projekty byly vedeny společnou snahou v maximální míře využívat existujících mezinárodně uznávaných
standardů, a tam, kde nejsou, vyvíjet je v široké shodě na mezinárodní úrovni. To je nepochybně jednou z příčin, proč se jim
dostalo mezinárodního uznání.

RISK

V druhé polovině devadesátých let začalo být alespoň některým pracovníkům rozhodovací sféry jasné, že má smysl do
systému veřejných knihoven napustit finanční injekci, aby se tak nastartovala cesta k internetem propojeným vskutku veřejným
podstatně proměněným knihovnám – a že knihovny jsou připraveny se transformovat a jsou schopny určitou částku účelně
spotřebovat. Je asi charakteristické, že to nebylo Ministerstvo kultury samo, ale jeho ex-náměstek, který z pozice své
poslanecké funkce “kultuře” vnutil téměř 40 milionů korun. Program byl nazván Rozvoj Informační Sítě Knihoven, krátce RISK a
nepochybně to byl risk zdravý, který během čtyř let své existence přinesl zejména veřejným knihovnám přes 100 mil. Kč.
Podmínky, které zavazovaly příjemce dotace, je neúprosně nutily k dodržování standardů.

Čtyři roky trvající podpora programu RISK jednak umožnila pokračování řady projektů započatých v rámci CASLIN v Národní
knihovně a jiných velkých knihovnách, jednak umožnila či alespoň podpořila vpád informačních technologií až do vesnických
knihoven: k nejbližší knihovně s internetem se dá v Česku dnes téměř odkudkoliv dojet na kole. Stále se však jedná spíše o
“vytváření předpokladů”, investování do infrastruktury, zkrátka růst podhoubí, než o přímé a výrazné zlepšení služeb
veřejnosti, neboli sbírání hříbků.

V roce 2000 vláda ČR přijal řadu strategických dokumentů, mezi nimi Státní informační politiku. V jejím rámci vznikly
dva podprogramy: Veřejné informační služby knihoven neboli VISK a SIP ve vzdělávání neboli EDU. Všechny zmíněné aktivity
dosud financované v rámci programu RISK by měly být od počátku roku 2001 pokryty právě dílčími programy VISK. Smyslem hry je
využít potenciálu sítě knihoven a donést dostupnost síťových služeb ve spojení s kvalifikovanou asistencí až do
vesnic.

Po vybudování elektronických katalogů začala být jako nepohodlí pociťována nutnost prohlížet jich řadu než se podaří
nalézt hledaný dokument. Několik projektů souborných “prohlížečů”, umožňujících čtenáři jediný dotaz položit několika
katalogům současně (TinWeb, AT-par, souborný prohlížeč STK, MVS Ing. Písečného, a jiné – více níže) přineslo uživateli určité
zlepšením. Ale to ještě stále jen hledáme kýžený dokument. Prvním projektem využívajícím nové prostředí pro lepší pohodlí
čtenáře je projekt INVIK STK a nejnověji projekt Virtuální polytechnické knihovny. Kvůli nim se bylo třeba vypořádat s
otázkou korektního vypořádávání autorskoprávních nároků v digitálním prostředí. Je příjemné, že SKIP na sebe vzal (poté, co
již zprostředkuje vypořádávání “malých práv” autorských u audiálních nosičů) i tíhu vyjednávání s právníky a s ochrannými
svazy autorskými.

Nový autorský zákon zůstal v řešení věci – při absenci jasné směrnice z Bruselu – na půli cestě, jak je ostatně českým
zvykem.

Informační zdroje

Do základní automatizace knihovnických procesů už byly vloženy nemalé prostředky a získali jsme neocenitelné
zkušenosti. Informační technologie začaly sloužit přímo konečným uživatelům. Co je to všechno platné, když chudoba knihoven
nedovoluje doplňovat jejich fondy na potřebné úrovni. A zas jednou jsme měli štěstí: v roce 1998 poněkud bombasticky
nastartovaný “program Optimalizace informačních zdrojů” sice skončil fiaskem, když Ministerstvo kultury nedokázalo opatřit
slibované prostředky; na druhé straně po roce diskusí byli alespoň někteří skvěle připraveni na grantový program “LI –
Informační zdroje pro výzkum a vývoj”. Ten se vláda rozhodla financovat z prostředků na výzkum a vývoj, je tedy omezen na
zdroje, kterým lze přiřknout tento atribut. Jako nesmírně positivní stránku celé věci vidím vývoj ochoty spolupracovat,
kterou jsem ještě v roce 1999 hodnotil jako největší slabinu domácí scény. Nechtěl bych tento vývoj zakřiknout: že bychom
alespoň v něčem konečně přestávali “plýtvat v nedostatku”? Signály se zdají být zřetelné: na všech seminářích a konferencích
roku 1999 i 2000 byla spolupráce (mezi lidmi i mezi systémy) hlavním tématem. Masivní finanční injekce asi 130 milionů Kč po
dobu čtyř let pak umožnila českým knihovnám vytvořit trochu nepřehlednou směsku nejrůznějších organizačních uspořádání a
společně, či aspoň s ohledem na druhé nakoupit do té doby nevídaný rozsah přístupu ke hlavním vědeckým titulům a
databázím.

Vzdělávání

Spousta nových činností a postupů v knihovnách si vyžádala také novou organizaci kontinuálního vzdělávání knihovníků, a
to jak v technických, tak i v manažerských a psychosociálních dovednostech. Vedle standardních škol, které se starají zejména
o výchovu nastupujících generací, bylo vytvořeno volně spolupracující Výukové centrum MOLIN pro další vzdělávání knihovníků.
Jeho cílem je vytvořit stavebnici standardizovaných bloků souměřitelné kvality a obsahu bez ohledu na to, kde ji účastník
absolvuje. Rovněž by se mělo dopracovat k vydávání standardního certifikátu o absolvovaných školeních a kursech.

Stejně důležitou složkou profesního vzdělávání je systém konferencí a seminářů. Semináře CASLIN si drží svoji vysokou
kvalitu, vykoupenou poměrně úzkým okruhem účastníků (mimochodem, bylo by příjemné příště se zase sejít na Slovensku).
“Knihovny současnosti” na opačném pólu největší konference se z přehlídkového fóra stávají hodnotným nástrojem komunikace
nejnovějších názorů a poznatků. Více technicky a na obsah zaměřené INFORUM zprostředkovává širokému okruhu českých posluchačů
aspoň minimální kontakt se zahraničními spíkry. Obroční Automatizace knihovnických procesů se letos stěhuje po třinácti
letech do nové knihovny do Liberce a paletu uzavírá každoroční seminář SKIP/ÚISK. Dá se říci, že příležitost k odborné
komunikaci je tak dostatečná, každý má možnost nalézt forum, které vyhovuje jeho potřebám.

Přehled bych měl uzavřít uvedením dvou velkých tištěných časopisů: Čtenář slouží především masivní komunikaci a
veřejným knihovnám, revue Národní knihovna pak souhrnným a teoretičtějším statím. Vedle toho se (paradoxně až) po Ikarovi –
elektronickém měsíčníku – narodil jeho otec Daidalos, sloužící kontinuální komunikaci o aktualitách.

A budoucnost?

Logickým dalším krokem ve prospěch konečného uživatele je zlepšení meta-popisu fondů, zejména jejho srozumitelná a
pokud možno univerzálně použitelná formalizace. Cílem je, aby jednotlivé knihovny o sobě více věděly a aby se souborné
prohledávače nesmyslně nesnažily hledat takříkajíc “zeleninu v cukrárně”. Formálně sjednocený popis fondů by pak měl umožnit
lepší koordinaci doplňování fondů.

Velké množství sekundárních i primárních zdrojů dostupných on-line okamžitě vyvolává potřebu jejich vzájemného
propojení prostřednictvím odkazů. Ty jsou v textu konstruovány pro lidského čtenáře; s jistým úsilím lze přimět i počítače,
aby jim rozuměly. Pak už to je jednoduché: od reference v abstraktové databázi k článku v on-line časopisu a od referencí na
jeho konci na další články v jiných elektronických časopisech jiných vydavatelů, atd. ad infinitum. Výmysl? Nikoliv, realita,
žádající “jen” zase dodržování nového standardu vytvořeného autory Special Effects, krátce SFX. Ten bude využívat největší
hit letošní grantové sezóny – Jednotná informační brána v koprodukci Národní knihovny a Univerzity Karlovy s využití Metalib
a právě SFX. Téměř kouzelné propojovací schopnosti SFX budou k disposici také návštěvníkům Virtuální polytechnické knihovny
někdy začátkem roku 2002.

(1) Bude to znít neuvěřitelně, ale v roce 1989 byly v Národní knihovně v Praze tři PC/XT (takt 4,88 MHz),
jedno z nich se zrychlovací kartou a s úhrnnou diskovou kapacitou 60 MB. Na těchto třech strojích byla k dispozici
připravena první verze MAKS-u a na jediné laserové tiskárně vyhotoveno mnoho desítek stran dokumentace pro oponenturu
Státního úkolu v prosinci 1989.