Tak mně napadlo…
Na odbornú nôtu|
Tak mě napadlo… … že každý jednotlivý exemplář knížky, byť by vycházel ve statisícovém nákladu, v nejbanálnější vazbě a na nejobyčejnějším papíře, má (nebo přesněji řečeno získává) svou neopakovatelnou individualitu. Každý svazek, který se tísní spolu s dalšími v našich domácích knihovnách, lapá prach a čeká, až ho někdo na chvíli vysvobodí, nese v sobě zcela unikátní svědectví. Zkuste se někdy zamyslet nad hřbety knih ve vaší knihovně. Knížka není jen výpovědí autora, překladatele, ilustrátora a vydavatele.Ti všichni do ní vložili něco ze sebe, každý různou měrou a různým způsobem, a vytvořili tak individualitu titulu. Čtenář tento vklad přijímá po svém, ale bez ohledu na jeho osobní schopnosti a nálady je v každém svazku daného vydání zakódován zcela shodne. Ale individualitu jednoho zcela konkrétního exempláře knihy vytváříme teprve my. Knížka totiž mnohostranně odráží vztah, a to i vztah toho, kdo ji koupil (dostal, půjčil si a nevrátil). Nehmatatelně uchovává nejen poselství autora a dalších spolutvůrců, ale i odkaz chvíle, kdy byla předmětem našeho zájmu. Projděte si knížky ve své knihovně. Zalistujte jimi, co na vás dýchne? Stopy příběhů, odraz poznatků vytištěných na jejich stránkách, ale zcela určitě i něco z doby, kdy jste je poprvé četli či prohlíželi, odlesk myšlenek spojených s tou dobou a dnes již zapadlých někam do podvědomí, vůně a atmosféra časů, kdy jste je vybírali a kupovali, a spousta dalších asociací. Tatáž kniha vyvolá zcela jiné pocity nejen svým obsahem, ale i okolnostmi jejího prožívání. Člověk samozřejmě zaujímá nějaký vztah ke všem věcem, kterými se obklopuje. Nicméně se domnívám, že na rozdíl od vysavačů, kufrů, zubních kartáčků či kabátů kniha vyžaduje a vytváří trochu jinou formu vztahu. Sotva si vybavím čas, kdy jsem si koupil holící strojek nebo svetr. U mnoha knížek se mi ale asociují vzpomínky, které někdy souvisejí, někdy nesouvisejí s tím, co je v nich napsáno. A to je další rozměr, který našemu životu dávají ti tiší společníci a lapači prachu na policích našich knihoven. Vzpomeňme si na to, až budeme ve velkokníhkupectvích a na knižních veletrzích nabývat dojmu, že se jedná jen o další záplavu komerčního zboží. Nevím, zda zmíněný rozměr knížek bude též elektronicky přenositelný. Přál bych si raději, aby nás ještě dlouho provázel potištěný papír úhledně uspořádaný a svázaný, vonící čerstvostí tiskařské barvy nebo naopak stářím a směsí vůní nasbíraných po létech žití v naší blízkosti. … že informace v elektronickém balení jsou ochuzeny o důstojné stárnutí. V dnešní době překotného pokroku, který už vůbec nepostupuje krok po kroku, stárnou rychle i informace v klasickém, papírovém balení. Těm ale není upřena jistá noblesa odchodu z tohoto světa. Jednou jsem dostal na veletrhu známý firemní katalog s prošlou záruční lhůtou. Neprodal se, tak ať ještě poslouží jako reklamní předmět. Byl dvoudílný, krásně vázaný a pečlivě zabalený do šikovné krabice. Zatímco pro krabici jsem hned našel nejméně dvě uplatnění, s katalogem si nevím rady. Dost možná by se v něm našly zajímavé kontakty na firmy, ale platily by ješte, když je víc jak rok starý? A tak zabírá místo v malém bytě, nehodí se ani dětem na kreslení, protože je pečlivě potištěný ze všech stran. Nicméně se mi nedostává sil ho vyhodit. Zhmotňuje přece tolik práce a peněz. A v tom asi tkví právě onen moment, který mu zajišťuje poctivý důchod za dobře vykonanou práci (abych použil oblíbený volební slogan). Jinak řečeno, je k ničemu, ale zachoval si glanc. Elektronické informace samozřejmě nevznikají bez práce, ale jaksi v nich chybí ta hmatatelnost. Některé staré předměty dokonce čím více ztrácejí svou funkci, tím více stoupají v ceně. Pochybuji, že bohatý turista si kupuje mosaznou žehličku (za několikanásobou cenu její moderní verze) proto, aby s ní opravdu žehlil. Staré elektronické informace jsou o perpektivu důstojného stárnutí ve starožitnostech ochuzeny. Ztratí-li obsah (užitnou hodnotu), může být zajímavá jen forma. Tištěný katalog firem starý rok nebo dva neprodáte. Tentýž katalog ale možná prodáte za padesát, za sto let, až se stane kuriózním svou vazbou, archaickou češtinou a primitivní informační náplní. Kdo si ale koupí staré bity a bajty? Těch jsme se už přece tak dávno a snadno zbavili klávesou Delete a ani nás při tom srdce nebolelo. A i kdybychom si je z jakýchkoliv důvodů schovali, kdo nám uvěří jejich stáří? Vždyť není nic jednoduššího, než změnit systémové datum v počítači a soubory dat udělat staršími než ve skutečnosti jsou. Archeologové a starožitníci dokáží podle různých indicií rozpoznat stáří předmětu. Elektronická data se mohou tvářit jako včerejší a pamatovat přitom archaické počítače X-téčka a naopak. Manipulace s datem dat je snadná jak směrem vpřed, tak směrem vzad. Možná jen takzvaně nepřepsatelná média (např. CD-ROM a DVD disky) by mohla usilovat o místo na regálech budoucích starožitníků, pokud bude jejich stáří prokazatelné jiným způsobem, než letopočtem souborů na nich zapsaných či vytištěných na svrchní straně. Takže uživatelé současných CD-disků, pokud vám to producenti dovolí, schovávejte staré kusy. Generace vašich potomků na nich možná zbohatne! … že bych měl coby absolvent vysokého knihovnictví přispět alespoň špetkou k teoriím, které tuto disciplínu spoluvytvářely. Přiznám se, že například bibliografický popis dokumentu nepatřil k mým oblíbeným předmětům a dodnes mám značný zmatek v tom co, kde, jak a podle čeho se správně škatulkuje. Matně si vybavuji, že kromě klasických dokumentů se popisovaly i zvláštní knihovní jednotky, tj. mikrofilmy, mapy nebo gramodesky (v dobách mých studií stříbřité CD disky neexistovaly a videokazety vlastnili jen bohatí veksláci). Nikdy jsem se ale nesetkal s pravidly, jak bibliograficky zachytit takový kulturní a společenský skvost, jakým je vtip. Přitom vtip představuje zcela unikátní virtuální dokument, který se uchovává a šíří neorganizovaně a nehmotně a tím kupodivu lépe a rychleji. Jeho podstatou a funkcemi se zabývaly povolanější hlavy, mně dovolte pouze pár poznámek k jeho bibliografickému podchycení. Co vlastně o vtipu z tohoto hlediska víme? Kdo ho napsal či vlastně stvořil? Má nějaký název? Všechny vtipy začínají jejich interpreti většinou stejně: “…a tenhle znáš?” Nebo bychom měli za název považovat úvodní náznak obsahu jako “…a to znáš, jak Köhn…”, nebo “…a ten jsi slyšel, jak jde policajt…” ? A co místo a datum vzniku? Možná si vybavíme, kde jsme vtip poprvé slyšeli, ale kde a kdy doopravdy vznikl? Rozsah? Rozměr a cena? Cenu má vtip pro každého jinou, ale v zásadě je distribuován zdarma či za pivo nebo panáka. Rozměrů může nabývat nebývalých, ale vždy značně relativních. Nebo bychom za rozměr měli brát počet slov? Jenže tentýž vtip někdo převypráví ve třech jednoduchých větách, jiný ho pojedná jako čtvrthodinovou one-man-show. Jak vidno, neznámých je při popisu vtipu mnoho. Pravidla bibliografického popisu, když si nevědí rady, vypomohou si hranatou závorkou a vlastní úvahou (kéž bychom vždy své úvahy a závěry dávali skromne do závorek). Jak by tedy vypadal např. bibliografický zápis známého vtipu o předlistopadových politicích, kteří měli vycestovat do Francie na velkou mezinárodní společenskou událost? Protože se tam setkala i šlechta honosných jmen, rozhodli se naši nejvyšší trochu přejmenovat. Štrougal na “de Štrou”, z Husáka se stal “de Hus”. Chápavý Bilak odmítl vycestovat. Anon. [Předlistopadoví politici ve Francii], [Praha], [před 1989, po 1968]. Jak vidno, nic moc. Výše zmíněné moudré hlavy, které popsaly tento lidový fenomén ze všech stránek, jeho bibliografické zmapování vynechaly možná úmyselně. Půvab vtipu je totiž právě v tom, že se nedá zařadit. Na kartotéčních lístcích či v unifikovaném formátu databáze se cítí nevalně a v krátké době hyne.
Úryvky z knihy uverejňujeme s láskavým dovolením autora. |
